Soudce z Orientu

Filtr příspěvků:

|1||2||3||4||5||6|poslední(18)>>

216 12. Listopadu 2020 12:25:32

Virgil

a náměstí to začíná vřít a to se zatím nic neděje. Lidi si mezi sebou šeptají, ale slyším jen málo pozitivního. Když se ozve zvuk zvonků, otevřou se dveře chrámu a ven vyjde muž. Bohaté šaty, syté barvy, vážný krok, hrdý postoj těla. Výraz tváře napovídá, že si je muž velmi jistý sám sebou a publikum na to reaguje. Celý ztichne, zatímco prodloužená ruka Regnumovi vůle stoupá po schodech na pódium. Strážní se rozestaví kolem dokola a v témže okamžiku se zvonky odmlčí a dav se rozbouří jásotem. Nechápu tohle davové šílenství, je očividné, jak je to celé jen hra, kde má být vyměněn život nevinného za pobavení obyčejných lidí, co mají v běžném životě své starosti a tohle rozptýlení jim dává zapomenout na vlastní trable, a posílení vlivu nějakého šaška, co se všemi hýbe jako loutkami. Moc je krásná věc, ale za takovou cenu bych jí nechtěl. Nikdy jsem se neměl za příliš čestného, nejspíš bych se nerozpakoval vzít život jinému člověku, kdybych měl vážný důvod – ale uhasit něčí život jako Nodamír bych nemohl.

Pak se rozezní bubny a davem začne procházet druhá skupinka. Na rozdíl od radostných zvonků, které oslavovaly každý krok se tento zvuk zakousává do duše a jakoby vyměřuje poslední chvíle. Davem se občas ozve nadávka, obvinění a v odpověď je jim jen Raumův vyrovnaný pohled a chřestění řetězů. Jen těžko se vyrovnávám s krvelačností místních a sny o Orientu se pomalu rozplývají. I když, chovali by se v Gerdaru jinak? Snad ano, těžko se smířit s tím, že by někdo doma řekl „mluvím jménem boha, pověste toho muže, je vinný“ a dav by šílel nadšením.

Raumův krok je jistý a tvář odhodlaná. Můj lektvar a pár stehů mu jistě pomohly. Mohu jen doufat, že i moje noční návštěva ho povzbudila, i když stále nevím, jak se situace vyvine dál. Dav dál povykuje a občas vzduchem proletí kus shnilého ovoce. Když eskorta dokončí svou cestu, bubny náhle ztichnou a náměstím se rozhostí ohlušující ticho.

Nodamír se nadechne a dá se do řeči. Vede klasické řeči o spravedlnosti, vůli Regnuma, trestu a volně přejde k seznámení s odsouzeným. Šermířův projev sice není tak květnatý a uhlazený, jako soudcův, ale co se týče síly hlasu, či odhodlání, v ničem si s ním nezadá. Když se představí a sdělí, proč přicestoval do Orientu, soudce zaútočí. Než se Raum vzpamatuje z jeho otázky, začne manipulovat davem. Raumovi nutno přičíst ke cti, že si myšlenky utřídil velmi rychle a rozhodl se vyjevit události tak, jak proběhly z jeho pohledu. Nodamírovi se to viditelně nelíbí, ale nemůže si dovolit muže umlčet. Blahosklonně ho tedy nechává mluvit, ale mému oku neunikne jeho kyselý pohled, když Raum začne líčit události posledních dnů. Konečně i já mám šanci zjistit, co se vlastně stalo. Nemám nejmenší důvod krajanovi nevěřit, a tak nechám skládačku, aby se doplnila o pár dílků.

Šermíř, znám svým uměním byl požádán, aby zastoupil v boji místního člověka. Když se ozve jméno Jabalaha, vzpomenu si na postavičku čajovníka, kde jsme s Almandinem probírali mé problémy. Jabalahova dcera byla nařčena a její otec se rozhodl bránit její čest. Vědouc, že proti válečníkovi nemá šanci, rozhodl se jít do Gerdarské krčmy, kde by najal našince, který by v boji místního zmátl a měl naději na vítězství.
Nodamír začíná být velmi naštvaný a nepřátelsky bleskne po Raumovi očima. Ten však pokračuje.

Nechal se najmout pro souboj, kde měl podle všeho vyhrát. A protože to věděl jak on, tak soupeř, dal se čekat nějaký podraz. Logický krok by bylo odtranění šermíře – Jabalahovi zájmy by tak neměl kdo zastupovat a Regnumova vůle by byla jasná. Stále mi není jasné, jak mohou místní zaměňovat boží vůli a lidské úskoky. Několik dnů byl Raum pronásledován, ale po takové době logicky ostražitost otupí. Na jednom z tržišť padl do léčky – obchodník ho přivolal k sobě a než stihl Raum zareagovat, napadl ho trhovec slovně i fyzicky. Instinkt převládl a na místě zbyl mrtvý trhovec. K Raumově smůle, Jabalahův protivník nebyl na zlato skoupý a tak svědci vypovídali v neprospěch cizince. Raum utekl do Gerdarské krčmy a odtud již příběh znám.

Ten co stojí proti Jabalahovi to měl dobře vymyšlené. Mrtvý šermíř by byl výhra. Šermíř co se ubrání v boji je výhra také, protože zabil svědka spiknutí a může být obviněn z nečestné vraždy. Být dost času na řádný soud, nebyl by problém vyslechnout více svědků a pravdě se dopátrat, ale něco mi říká, že spravedlnost je tady rychlejší…

Přesně jak jsem si myslel, Nodamír se chopí slova a obviní Rauma z vraždy a nařčení neznámé ženy i šlechtice. Proč Raum nikoho nejmenoval je záhadou i mě, ve výsledku na tom ale nezáleží. Místní právo je opravdu zvláštní. Nepadlo žádné jméno a vše je neprůkazné, kdyby padlo nějaké jméno, byla by to urážka na cti. Rychlost procesu ale mluví v Raumův prospěch – v tuto chvíli je to spíše na obtíž. Neznámí se potřebují zbavit svědků. Davem se pomalu linou řeči a dokonce zaslechnu i několik pochybovačných hlasů o tom, že by cizák nemusel být tak vinný jak se zdálo. Soudce ale dav utiší a pronese rozsudek. Místo vyslechnutí dalších svědků se raději spolehne na boží soud.
Ve mně by se krve nedořezal, když zaslechnu s kým bude Raum bojovat. Před očima se mi zjeví nákres z Loveckých bestiářů. Obrovské tělo kočkovité šelmy, hbité a svalnaté, netopýří blanitá křídla, škorpioní ocas s jedovým bodcem a hlavou vzdáleně připomínající člověka. Stačí si vybavit tygra na lodi a je mi těžko – když proti Raumovi postavím mnohokrát smrtonosnější manticoru, jsem jen málo přesvědčen o jeho vítězství.

Na férový souboj to moc nevidím, musím tedy vložit naděje do Faten a Almandina a neznámého z dopisu. Strašně rád bych situaci probral nejdříve s půlelfem a jeho doprovodem s magickým hlasem, ale něco mi říká, že bych je v tom davu mohl hledat ještě zítra. Navíc dopis mluvil jasně – ihned po rozsudku se vydej na místo trestu. Pošlu tedy k Bolovi prosbu, aby oba přátelé udělali to samé a sám začnu davem proklouzávát na místo, kde by se měl odehrát souboj mezi člověkem a manticorou. Nevědomky rukama svírám tubus a foukačkou a několika drahocennými šipkami, jako by snad ony mohly zvrátit poměr sil mezi bestií a člověkem. Třba už tam budou mít to zvíře připravené, není přece možné, aby ji přemisťovali odněkud z města. A kde by vůbec taková bestie žila? Snad v knihovně, nebo obludáriu nějakého výstředního zbohatlíka. Ale v rámci bezpečnosti musí probíhat přesun bez lidí – jinak by zvíře zešílelo a pustilo se do civilistů.

215 9. Listopadu 2020 20:05:08

Frugifer

eště chvíli jdeme dál, než se ocitneme v „místnosti“ plné regálů a skříní s knihami či svitky. Born to okomentuje po svém, ale já jen zírám a nestačím se divit. Co je zase tohle? Vypadá to jako městečko z regálů a knih. Tohle ale jistě nebudou alchymistické svazky, jestli se nepletu, pak tam najdu…no hned si to ověříme. Hlavu mám opět plnou myšlenek, mimoděk v ruce sevřu tyrkysový kámen na mém přívěšku, který by měl údajně pročistit myšlenky. Příliš to však nefunguje a prozatím se v tom všem chaosu nedokážu vyznat. Sice se mi v hlavě jistá teorie rodí, ale ta spíše vysvětluje kde nyní jsme, nikoliv to, jak se odsud dostat.
Klapání stroje, ukrytého kdesi mezi skříněmi, mě znovu vrátí do reality. Takže jaké nyní máme možnosti. Určitě namátkou přečíst nějaké svitky, jít k tomu stroji a zjistit, co se na něm právě tiskne. Asi by ale nebylo moudré, se někam příliš vzdalovat. Jak říkal Tarek, je to bludiště. Možná by nebylo od věci jít druhou stranou. Mlhu hravě rozeženu.

„Obávám se, že už dávno nejsme v Orientské knihovně, ale úplně někde jinde.“ Odpovím válečníkovi a sklopím oči k zemi. A jestli se nepletu, tak Bůh s námi! „Jak už jsem dříve naznačoval, tak opravdu existují jiné světy, kromě toho našeho. Ti tvorové, tato místnost bez stropu…všechno mi naznačuje, že jsme se ocitli v jednom z takových světů. A nemusí to být jen nutně sféry. Otázkou zůstává v kterém jsme světě a jak z něho ven.“ Zahledím se vzhůru do mlhy, jakoby právě tam měla být cesta ven.

Než však stačím cokoliv podniknout, či probrat s ostatními co dál, objeví se před námi další z podivných tvorů. Tento je bílý a umí dokonce létat, aniž by hnul křídly. Magie bleskově mi mihne hlavou. Na rozdíl od předešlého škorpióna na nás neútočí, ale zvědavě si nás prohlíží. Již teď si však mohu udělat obrázek, čeho se tvor zřejmě bojí. Platí na ně oheň, to je dobré vědět.
Také já si tvora zvědavě prohlížím. Nikoliv však v partiích, o kterých mluvil Born, přestože prsou si opravdu nejde nevšimnout, ale zaměřím se více na křídla a obličej, respektive celou hlavu. Křídla, která nepoužívá, vlasy…jsou to vůbec vlasy?...jakoby hořely bílým ohněm. Může tohle být náš přítel z onoho papíru? Asi ne. Tenhle tvor nás nejspíše sledoval hned na začátku chodby. Dobré je, že na nás nezaútočil, a že měl příležitostí dost. Buď je tvor jen stejně zvědavý jako my, nebo nám chce opravdu nějak pomoct. A možná, že tu ani on sám nepatří. No uvidíme.

Nikdo se k ničemu nemá, tak zkusím štěstí já. Lucernu položím na zem a shodím tornu ze zad. Velmi pomalu, aby se tvor náhodou nelekl, udělám pár kroků směrem k němu.
I když tomu nedávám příliš šancí, zkusím na něj promluvit. Kdyby nám tvor rozuměl, tak už by zcela jistě ztrestal Borna za jeho hloupý komentář. Ale tak, aspoň budu mít jistotu.
„Rozumíš naší řeči?“ pro jistotu to zkusím zopakovat i v elfštině.

Chvíli počkám, ale pak mě napadne ještě něco dalšího. Moment, jakže byla ta pořekadla? Co je psáno, je dáno. Pero je silnější než meč. Slova odletí, psaní zůstává. Pergamen, brk a pečetní vosk vládnou světem. Tomuhle už bych dal větší naději. Zkusme to.
Stejně opatrně se vrátím k torně a vytáhnu z ní pergamen, inkoust a brk. Tak, co mu napíšeme? Otázek bych měl spoustu, ale nesmím ho hned zahltit.
Nakonec se rozhodnu vynechat otázku, zda umí číst a psát a rovnou napíšu tento text: Můžeš nám prozradit a napsat, co je tohle za místo?
Rozvinutý pergamen s textem ukážu tvorovi a čekám, co se bude dít. Pokud by tvor sáhl pergamenu s brkem, pak mu jej podám. Tak jestli ani tohle nebude fungovat, pak už nevím, jak s oním tvorem navázat spojení. Mám takový dojem, že by nám chtěl něco sdělit. Anebo chce opravdu pomoct?

214 18. Října 2020 21:52:29

Sandra Divoká

Frugifer & Phaen:

Asi nám nic jiného nezbývá. Pokrčí rameny Tarek. Vzkaz od přítele mu neřekl nic víc, než vám. Kdo ví, jestli to bylo vůbec pro nás. Žbleptne lehce otráveně Born, když bagatelizujete jeho varování, že v mlze něco viděl.
Po krátké pauze tedy pokračujete chodbou za zvukem stroje a to ve stejném pořadí, tedy Born s mečem první, Frugifer s lucernou druhý, za ním Tarek nesoucí papír se zakreslovanou mapou a poslední Phaen hlídající mlhu.
Je to jen okamžik, než se z chodby dostanete do nějaké místnosti. Prabábo Evelíno, kdybys tohle viděla... Uleví si Born, který si může prostor prohlédnout jako první. Sotva vyjdete z chodby všichni, vidíte, že "místnost" není tak úplně správné označení toho místa, kde jste se ocitli. Tak jako bývá ve městech dům na domě, některé vyšší a jiné nižší, dohromady však tvořící spleť křivolakých úzkých ulic, tak něco takového vidíte zde poskládané z regálů a skříní plných knih, svitků, dopisů, lístečků a vůbec všeho na co se dá psát či tisknout. Je to jako město poskládané z napsaných textů různého obsahu i forem. Cvakání stroje je bližší, i když nyní těžko určitelné, kterou "uličkou" se vydat k němu.
Vlastně to vypadá jako bludiště. Poznamená Tarek a smotá papír, do kterého měl kreslit mapu.
Všimnete si i toho, že tu není žádný strop. Vlastně je to jako být venku, protože někde nahoře je něco jako nebe z mlhy. Mraky, ze kterých nikdy nebude pršet nebo sjíždět blesky.
Kde to sakra jsme? Tohle snad ta Orientská Knihovna v možnostech nemá nebo jo? Zeptá se pořád ještě trochu šokovaný válečník.
Vzduch je zde dobře dýchatelný, i když v něm cítíte vůni podobnou tomu aroma, jako když přičichnete při listování k nové knize. Jen Born to nezná.
Než stačíte dostatečně probrat teorii toho, kde se asi nacházíte, vylevituje z mlhy za vámi další ze zdejších podivných a notně znepokojujících stvoření. Tento sněhově bílý létavec se ale nijak zvlášť nepřibližuje a spíše si vás tak nějak mírumilovně prohlíží. Trochu znepokojivý pohled věnuje jen ohni uvnitř lucerny.

I když má poměrně velká křídla, nemusí s nimi mávat. Vznáší se necelý sáh nad zemí, což napovídá, že jde buď o magického tvora, nebo o někoho, kdo magii aktivně ovládá. Podle některých fyziologických znaků by se dalo také odhadnout...
Je to ženská, že jo? Pojmenuje to nahlas Born. Přijde mi, že to má prsa. Řekne s trochu uklidňujícím pobavením a ukáže na hruď levitujícího tvora prstem. Celkem by to šlo, ale ten zbytek včetně ksichtu je prostě děsivej. Zhodnotí ji a dál raději sklapne a nechá mluvit ty chytřejší.

***********************************
Lucerna: zbývá cca 21 směn
Ve volném prostoru mimo chodbu můžete chodit i všichni čtyři vedle sebe.

213 11. Října 2020 19:58:18

Sandra Divoká

Virgil:

Ještě dobrých deset minut se nic neděje.
Stojíš v předních liniích, tak abys měl výborný výhled, ale zároveň nebyl tím prvním ksichtem, který strážní hlídající pódium uvidí. Většina lidí kolem tebe se klidně baví se svými společníky. Téma mají všechny tyto malé skupinky stejné. Ze všech směrů zaznívají slova jako "vrah", "trest" a "Nodamír". Možná je trochu smutné, že slovo "spravedlnost", jsi neslyšel.
CILILINK... CILILINK... CILILINK... CILILINK... CILILINK... a tak pořád dále.
Směrem od blízké mešity přichází malý průvod v jehož středu by měl kráčet soudce. Zvyklosti neznáš, ale je možné, že si před každým soudem nechávají soudci požehnat od Regnuma. Jako gesto celkem pěkné, jako způsob zveličení akce pro přihlížející je to však k nezaplacení. Plná pozornost davu je věnována zvuku zvonků a barevným hábitům v pomalu přicházejícím průvodu.
Když procesí dojde k pódiu, dav překvapivě ztichne. Po pár schodech vystoupá na pódium ON.

Soudce má za pasem obřadní dýku, jinak je oblečený do barev opravdu jako papoušek. Všemu dominuje kulatý rudý nemotaný turban, který je nejspíš hlavním znakem jeho úřadu.
Nodamíra na pódium doprovodili další dva strážní, kteří jsou ozbrojeni stejně jako ostatní. Rozdílem je pouze barva hábitu. Soudcova osobní ochranka má hábity červené. Klasický žlutý půlměsíc jim však nechybí.
Zbytek průvodu už na pódiu nevystoupil a zůstal stát bokem, jakoby ti lidé splnili svůj účel a už žádný další úkol neměli.
Sotva se soudce přesune v rámci pódia na své místo kousek za prostředek, jeho osobní ochránci jej následují a postaví se vedle něho. V ten moment zvonky utichnou a lid zatleská.

BUM... BUM... BUM... BUM... BUM... BUM... BUM... Zvuky bubnů zcela nepochybně doprovází souzeného. Nesou se přibližně od úrovně chrámu, ačkoliv se dá čekat, že obviněný cizinec k požehnání Regnuma zván nebyl. Spíše tam stráže s eskortovaným mužem čekaly, než utichnou zvony, a až pak se daly do chodu v bubnovém rytmu. Z toho zvuku je cítit zmar. Jakoby se dotyčný nešel nechat soudit, ale prostě jen odsoudit.
Dav vášnivě švitoří v očekávání, že pohlédnou vrahovi do tváře, a že ten dostane, co si zasluhuje.
A v tu chvíli konečně zahlédneš Rauma.
Strážní ho vedou v řetězech. On nelade žádný odpor, ale hlavu má vztyčenou a kouká kolem sebe. Kouká na dav, který lační po tom, aby od soudu odešel s rozsudkem smrti. Těžko říct, co mu probíhá hlavou, když na vlastní oči vidí lidi, kteří ho neznají, neví, co se stalo, a přesto si ze srdce přejí, aby zemřel.
Je dobře, že jsi ho v noci navštívil. Šaty má pořád špinavé nejen od prachu vězení, ale i od krvavé rány, kterou utržil v hospodské šarvátce. Ránu jsi mu tehdy zašil a ještě mu podal léčivý lektvar. Že mu to pomohlo je dobře vidět. Už neklopýtá, ale jde jistou chůzí šermíře. Pokud bude odsouzen k boji, bude mít šanci. Díky tobě.

Vrahu! Zakřičí chraplavým hlasem nějaký násoska v roztrhaných hadrech, který stojí na jedné ze střech. Všimneš si, že v ruce drží nějaký předmět, který následně hodí dolů směrem k eskortě s Raumem. Naštěstí šupák nedohodí dost daleko a kus ovoce se rozplizne na cestě. Nikdo incidentu nevěnuje pozornost.
Stráže přivedou spoutaného Rauma k pódiu, kam ho nechají vystoupat samotného. V tu chvíli, kdy se Raum kousek před prostředkem pódia zastaví a stojí asi na dva sáhy tváří v tvář soudci, bubny ztichnou. Tentokrát dav nezatleská.

Buďte pozdraveni lidé Orientu. Začne svou řeč soudce. Hlas má zvučný, takže ho dobře uslyší několik nejbližších řad bez potíží.
Sešli jste se zde, abyste se stali svědky spravedlnosti. Regnum mi požehnal a já jsem připraven nechat se vést jeho vůlí, abych spravedlivě rozhodl o vině a trestu. Ty, jenž jsi přede mě předstoupil, řekni mi své jméno. Vyzve soudce šermíře.
Jmenuji se Raum Ganzen a pocházím z Rivie v Gerdaru. Odpoví mu zřetelně vězněný muž.
Nepocházíš z této země, co jsi sem přišel pohledávat? Pokračuje soudce v otázkách.
Raum zaváhá s odpovědí. Jsem skvělý šermíř. Učím jiné tomuto umění a také sám se nechávám učit od lepších, než jsem já. Řekne s upřímnou pokorou. Přišel jsem dělit se o zkušenosti, jako učitel a jako žák.
Jeho odpověď je nevinná a nejspíše pravdivá. Nodamírovi ale přesto poslouží jako nadhoz pro útok.
Kolik lidí jsi zabil, Ganzene? Zeptá se otázkou podobně jedovatou jakou by bylo štíří uštknutí. Raum je z toho tak zaskočený, že na soudce beze slov zírá. Obratný Nodamír toho hned využije.
Mlčení na takovou otázku je jasnou odpovědí. Utne téma a dramaticky se podívá do davu.
Někdo kousek od tebe řekne, že je vina jasná a soudce by měl hned vynést ortel nad tím cizákem.
Křivdíte mi, ctěný soudce. Zmůže se Raum konečně k obhajobě. K překvapení mnohých mu Nodamír dá slovo, i když by z velikosti svého úřadu a momentální převahy nemusel. Možná přičetl Raumovi k dobrému zvolené oslovení.
Dovolte mi prosím, abych Vám i tady všem řekl, jak se to událo z mého pohledu. Jen Vy pak posoudíte, nakolik pravdivá má slova jsou. Úcta, o jakou se souzený pokouší, mu přihrává pár bodů i z davu. Nějaká žena poblíž špitla, že je zvědavá, co ten člověk poví.
Všimneš si, že se Nodamír lehce zamračil, ale ten výraz honem setřásl. Nuže dobrá, Ganzene. Řekni, co podle tebe může vyvážit nebo dokonce převážit podlou smrt trhovce, otce čtyř synů a manžela tří žen. Pobídne ho soudce manipulativně, aby přihrál náladu davu více na svou stranu. Raum se zatváří odhodlaně.
Strach velkých pánů a zrádnost jejich plánů, to je příčina toho neštěstí. Být jen o mé vůli, ten muž by žil. Prohlásí rozhodně a dav utichne. Překvapeně se zatváří i Nodamír, a proto Raum rychle pokračuje, než soudce napadne, aby ho umlčel.
V této zemi se čest může chránit dokonce i soubojem. Je-li někdo vyzván, může se omluvit, uznat svou chybu nebo výzvu přijmout a hájit svůj postoj. Stejně tak může být souboj akceptován v zastoupení. Čím dál tím více lidí kolem tebe je zvědavých na pokračování Raumovy výpovědi. Nodamírovi nezbývá, než ho nechat pokračovat, i když je v jeho tváři znát rostoucí znepokojení.
Jsem velmi schopný šermíř a byl jsem proto požádán, abych někoho v takovém souboji zastupoval. Můžete se zeptat čajovníka Jabalaha, že si mě vybral, abych hájil čest jedné z jeho tanečnic - jeho dcery - kterou nechtěl prodat do harému jednoho z místních šlechticů. Onen aristokrat, jak my je v Gerdaru nazýváme, ji kvůli tomu pomluvil jako děvku, jež se za pár mincí prodává hostům čajovny. Milující otec musel čest své dcery bránit a proto vyzval toho šlechtice na souboj. Zdá se, že se Raum záměrně vyhýbá jménu dotyčného. Ten muž takovou výzvu samozřejmě přijal, nechtěl škraloup na svém dobrém jménu, a navíc s velkými penězi by pro něho nebyla potíž zaplatit si dobrého bojovníka. Takže i on zvolil souboj v zastoupení a najal si místního válečníka, který podle své pověsti vládne obstojně scimitarem. Nebohý Jabalah tolik peněz neměl, což si uvědomil záhy, a tak mu nezbývalo, než se pokusit o chytrý ale stále poctivý trik. Vydal se do Gerdarské krčmy v naději, že někdo z cizinců bude za své služby chtít méně peněz, a přitom bude mít výhodu v tom, že mnoho Orientálců naše způsoby boje nezná a neumí na ně dost dobře reagovat. Jenže tato mince má dvě strany, a tak jak oni neumí na nás, většina z nás neumí na ně. Vypráví velmi zapáleně Raum. Ostatní jen hladově naslouchají, včetně soudce.
Když ale vyhlášený šermíř z Gerdaru, naučí pár Orientálců naše triky, je jen přirozené, že se na oplátku naučí ty jejich. Pousměje se. V tu chvíli si všimneš, že se Nodamír zatvářil skoro vysloveně nepřátelsky.
Souhlasil jsem, že Jabalahovi pomůžu i za tu skromnou odměnu. Svým vítězstvím v souboji jsem si byl jistý, a pán mého soupeře taky. A právě tady docházíme k té zradě... Soudce začíná být namíchnutý a proto so Raumovy řeči vstoupí s uštěpačnou poznámkou, jestli ten příběh bude ještě dlouhý. Dav, ale poslouchá dál.
Už se dostávám k tomu, kde nechal tesař díru. Ubezpečí Raum soudce a pokračuje. Jediná šance, jak ten souboj neprohrát, byla v mém odstranění. Dva dny jsem měl pocit, že mě někdo sleduje, ale nikdy se nepřiblížil, nic nezkusil. Samozřejmě bych se napadení bránil, a s tím počítal i ten darebák. Až třetího dne v poledne, tedy den před soubojem, jsem byl osloven nějakým trhovcem, zda se nechci podívat na jeho zboží, že má něco, co by mě mohlo zajímat. Byl jsem zvědavý navíc poblíž seděla celkem pěkná žena, a tak jsem léčku neprohlédl. Sotva jsem ke stánku přišel, muž na mě štěkl, že jsem prašivý pes a že mě okamžitě vyzývá k souboji. Než jsem se vzpamatoval, ohnal se proti mě dýkou, které jsem naštěstí uhl. Když jsem hned na to tasil svůj meč, říkal jsem, že toho útočníka musela ta žena dobře vidět i slyšet a že dosvědčí, že jsem byl vyzván. Nebo případně byl napaden, to je ve výsledku jednu. Nechtěl jsem se nechat zabít, a tak jsem se bránil. Bohužel proti trénované ruce s mečem neměl ten Orientálec šanci. Jedinou ranou jsem ho zabil. Posteskne si na závěr Raum. Myslím, že ho jeho páni obětovali. Buď by mě zabil v tom překvapení, na což asi spoléhal on, když mu slibovali odměnu, a nebo bych byl potrestán za jeho smrt. Jsem přesvědčený, že to takhle nějak muselo být, protože ta žena hlídce řekla, že jsem trhovce napadl já. Lhala a já se dal na útěk směrem ke Gerdarské krčmě. Více už toho šermíř neřekne, protože soudce rozpřáhne ruce, jakože slyšel dost a bere si slovo zpět.
Přiznal ses, že jsi ho zabil a přiznal ses, žes utekl strážím jako viník. Nařkl jsi neznámou ženu ze lži a mohl bych pokračovat v tom, jak nepoctivé tvé chování bylo, Ganzene. Nodamír je rozhodnutý Rauma potrestat, což jen více nabízí možnost, že šermíř mluví pravdu a šlechtic i soudce jsou ve spojení ohledně tohoto komplotu. Kdyby se Rauma hned zbavili třeba stětím, měli by rychle hotovo. Jenže davem šumí mručení a diskuze o tom, co když je ten souzený opravdu nevinný. Nodamír si toho neklidu všimne a znovu rozpřáhne ruce, aby diváky upozornil, že chce ještě něco říct.
Nařkl jsi čestného šlechtice Orientu z nečestného jednání. Jmenoval-li by jsi ho, dopustil by ses navíc hrubé urážky. Ale je vůlí Regnuma, aby žalobám i obhajobám bylo nasloucháno, a pakliže nemohu přímo říci, že lžeš, cizinče, nechám tvůj osud právě v rukou vševědoucího boha. Jsi-li nevinný, budeš žít a bude ti odpuštěno. Jsi-li ale vinen vraždou a lží, zemřeš obzvlášť krutým způsobem a tvá duše nikdy nedojde klidu. Prohlásí Nodamír dramaticky. Odsuzuji tě k souboji... s mantikorou.

212 5. Října 2020 12:30:41

Frugifer

dyž vidím, že Born si rostlinku přece jen strčil do pusy, ani na něj nereaguju. Dle jeho slov se cítí v pořádku, přesto jej ještě chvíli sleduji. Poté odpovím Tarekovi.
„Vypadá to, že ano. Dokonce se zdá, že možná ani nebyl otráven. Po prohlédnutí jehličky jsem nenašel stopy žádného, mnou známého jedu. Tekutina na jehličce mi připomíná inkoust, což by tady v knihovně nic zvláštního nebylo. Jen nechápu, proč by někdo vůbec sestrojil past a namísto jedu použil inkoust“ nechápavě zavrtím hlavou, ale oddechnu si. To vypadá, jakoby si z nás někdo dělal srandu a teď se dobře bavil. Příšera s klecí, mlha, papíry s podivnými texty a jmény a teď tohle. Ale všechno nějak souvisí s čtením a psaním. Z hlavy mi nejdou ony přísloví.

Zamračím se o dost víc, když nám Born sdělí, že k nám letí další papír. Dychtivě nahlížím, co je na něm napsáno, ale k mému zklamaní text nepřečtu. Pošlu jej dál písaři, který písmo rozezná a lámaně přeloží.
V duchu si po něm opakuji. Chce pomoct...čekat na rozhřešení...jít hned na místo...trestu. Přítel. Takže co z toho plyne. Někdo neznámý, kdo se podepsal jako přítel něco provedl a my mu máme pomoct. Nejlépe hned. Copak jsi provedl neznámý příteli, nezaplatil jsi? Vzpomenu si na jeden ze svitků, kde byl jmenný seznam těch, co zaplatili. Dále rozvíjím svou teorii. Něco jsi chtěl, půjčil sis, nebo jsi něco dostal neznámo od koho a nezaplatil. Ale v jakém čase? V tom seznamu jsou kromě běžných jmen také jména dost neobvyklá. Ještě jsem na celém Gerdaru nepotkal nikoho, kdo by se jmenoval Gustloff nebo Blér. Určitě jsme uvízli někde v časoprostoru. To by ale taky mohlo znamenat, že ten, od koho si půjčovali není obyčejný smrtelník. Bude to někdo, kdo „obývá tento prostor“? Démon nebo něco jiného? Fantazie pracuje na plné obrátky. No ale proč jsme tady my? Bylo to opravdu tím glóbem nebo nás nějak „přivolal“ onen neznámý přítel? Anebo si někdo něco taky půjčil, nezaplatil a my ostatní byli jen ve špatnou chvíli na špatném místě? Tarek? Říkal přece, že chtěl přilepšit opisem knih. Potřeboval peníze. Na ono zaplacení?

Z myšlenek mě však vytrhne debata ohledně pokračování cesty. Zdá se, že Born v mlze za námi něco zahlédl. Já však v mlze nic nevidím, byť se soustředím sebevíc. Ani Phaen zřejmě nic neviděl a doporučuje pokračovat cestou vpřed.
„Také si myslím, že bychom měli pokračovat dopředu, minimálně do první místnosti, kde můžeme v klidu probrat další možnosti. Tady v chodbě se mi to vůbec nelíbí, je to tu příliš nebezpečné. Mlha za námi, pasti před námi. Měli bychom se odsud rychle vymotat. Ale opatrně samozřejmě“ podívám se na Phaena a posléze i na Borna, kteří jsou na koncích skupinky. „Dávejte si pozor, kam šlapete.“ Podotku ještě k ostatním. Jehličku pro jistotu zabalím do hadru a schovám v torně. Jsem připraven pokračovat v cestě.

211 1. Října 2020 22:16:45

Phaen

elá situácia sa odohrá vpredu nášho sprievodu, zatiaľ čo ja vzadu uprene pozorujem hmlu, ktorá nás asi nasleduje. Celá situácia naberá nereálne rozmery, ako z nejakého nepodareného strašidelného príbehu. Pozerám, ako Frugifer vyberie Bronovi z krku ihličku a podá mu nejakú hojivú rastlinu a pozorujem ako ba Bornovej tvári pristane papier. Všetky udalosti len pozorujem, ani na jednu neviem inak reagovať. Najviac ma ale udivuje hmla, ktorá doslova postupuje za nami, akoby nám sám priestor kde sme naznačoval, nech tam nejdeme. Neviem pochopiť, čo sa okolo nás deje a neviem ani, ako hľadať východisko.

Ani ma neprekvapí, že papier, ktorý pristane na Bornovi tvári je písaný nám neznámym písmom. Teda nám až na Tareka, ktorý text lámane preloží. Ako sa dalo očakávať, text je nejednoznačný, ale aspoň sa zdá, že máme priateľa. Čo ma ale znepokojnie je Bornova poznámka, že v hmle niečo videl. Nie že by som mu nechcel veriť, ale predchíľou som ju sledoval ako som najlepšie vedel a nevedel som v tej jednoliatej hmote uvidieť ani náznak niečoho. Mojou obavou je, že onen jed má halucinačné účinky. Nebolo by to prvýkrát, čo sa niečo také vyskytlo v knižnici, preletí mi hlavou a spomeniem si na chudáka Rukha, ktorý asi ešte stále loví záhadných trpaslíkov kdesi zamknutý v knižnici. Ak na tej šípke skutočne bol jed, potom nemôžeme len tak veriť Bornovmu úsudku. Práve naopak, asi by sme mali ísť dopredu a zistiť kde sme, alebo kto je ten priateľ, čo nám poslal ten list. V tej miestnosti sme už strávili dosť času a nepomohlo nám to, poviem a pokyniem pritom rukou dopredu. Nebojte sa, ja budem sledovať tú hmlu a kryť vám ostatným chrbát, aby na nás odtiaľ niečo nevyskočilo.

*********************
Ospravedlňujem sa, že to tak trvalo.

210 16. Září 2020 14:37:42

Virgil

Kéž by ten příběh pro všechny dopadl dobře, hlesnu tiše a snažím se myslet pozitivně. Vaše pomoc pro mě moc znamená. Jsem rád, že všude jsou dobří lidé, kteří věří ve své hodnoty a neopakují slepě slova jiných. Jiným lidem zde bych si něco takového asi nedovolil říci, ale nějak cítím, že zrovna Faten mě pochopí a neodsoudí.

Máš pravdu, zažil jsem to pouze jednou, ale nepochybuji, že její hlas má obrovskou sílu, dám za pravdu Almandinovi. Děkuji za všechno. V hlavě myslím na člověka, kterého nikdy neviděli a přesto mi pomáhají zachránit jeho život. Vybaví se mi chvíle, kdy Almandin přivedl mě a Jasmínu do této zahrady. N ženy zdejšího paši, které se pouštějí do nebezpečných akcí jako přímé účastnice, či strážkyně tajemství. Hlavou mi vrtá proč. Jde o jejich povahu, nutící je pomoci i neznámému. Nebo o snahu ulehčit jiným? Nebo snad vykoupení se z nějakého dávného "hříchu"? Nebo mají zkrátka v krvi potřebu a touhu udělat cokoli, co je vytrhne z každodenního stereotypu? Mlčky přikývnu a stisknu půlelfovu ruku.

Tentokrát bez líčení a v zbroji proplouvám ulicemi. Lidí je zde stejně málo, jako šťavnaté zeleně za hradbami. Několik lidí u stánků, kteří se snaží vydělat několik mincí. Řemeslníci pracující mimo své dílny, či pár obyčejných lidí jdoucí odnikud nikam. Nemít nad hlavou Slunce, připadal bych si jako na noční výpravě. Pár trhovců se chopí příležitosti na výdělek a začne volat naučené věty. Pláště proti větru, slunci, amulety ke všemu možnému a všelijaké další zboží mě však v tuto chvíli nezajímá - v rukách téměř hmatatelně cítím nejdražší zboží, jaké je - život svůj, i cizí. Nad hlavou mi zavřeští dravec. Jakoby svým hlasem protrhl jakýsi závoj se přede mnou začínají rojit lidé. Konečně jsem se dostal do blízkosti Princezniny promenády, kde se srocuje dav s vidinou velkolepého soudu a následné krvavé zábavy.

Když se rozhlédnu po okolí, vidím toho více, než v noci. Na pozadí náměstí se klene obrys zdejší knihovny - monumentální stavby, kam odešel muž, díky kterému tu jsem. Amadeus Bishop. Znovu se ztratím ve vzpomínkách.

Co by se stalo, kdybych tehdy nad Mlogem opravdu vytáhl dýku a domnělého zločince který elementy terorizoval okolí podřízl? Co kdybych se později nerozhodl nalodit se na Lady Victorii? Co by se stalo, kdybych si nechal utrhnout hlavu gorgonou vím vcelku přesně. A co by se stalo, kdybych po zakotvení nepomohl poraněnému muži pryč z chodby Gerdarské krčmy vím taky docela přesně... Celý život je vlastně jedno velké coby kdyby. Ztracen v myšlenkách se proplétám davem ve snaze, dostat se blíž k pódiu, kde se má vše odehrát. Dost blízko na to abych viděl, dost daleko na to, abych nevyčníval. Když očima přejedu okolí, zahlédnu několik lidí i na střechách budov. Tuto výhodnou pozici ale zamítnu rychle - jednak bych odtud těžko slyšel a druhak při snaze následovat odsouzence bych byl asi nápadný. No Bolo, děj se tvoje vůle, divadlo začíná... vyšlu myšlenku někam do nebe a duševně se připravuju na všechno, co může přijít.

208 13. Září 2020 21:03:09

Sandra Divoká

Frugifer & Phaen:

Proč? Zeptá se Born znepokojeně, ale poslechne Frugiferovu výzvu a už se ani nehne. Dokonce ani neucukne, když vytáhneš jehličku. Skoro jako by ji ve své kůži a mase necítil. Vytáhneš ji bez problému, a když se ti blýská ve světle lucerny, můžeš si ji lépe prohlédnout. Pomoc společníkovi má ale přednost.
Když Bornovi podáš vlčí zub, je to první moment, kdy se pohne. Páni, je mi nějak divně. Zavrtí hlavou. Hmm, už dobrý. Vážně ještě musím sežvýkat to lupení? Zeptá se spíš jen tak pro pořádek, ale ani nečeká, co mu elf odvětí a vlčí zub strčí do pusy.
Zatímco válečník žvýká Frugiferovi zpoza ramene nakoukne modropláštík, aby se na vlastní oči přesvědčil, co se děje. Bude v pořádku? Zeptá se theurga a poznamená, že možná nebyl dobrý nápad vydávat se do chodby. Otočka s pohledem vzad ale odhalí jen tmu a plíživou mlhu. Skoro to vypadá, že jste se od prvního rozcestí moc daleko neposunuli, ale pokud vás paměť neklame, tak jste teď nějakou dobu přece šli a navíc, boční chodba zpět do místnosti ve zdi prostě není.
Někde před vámi ve tmě klape a hučí onen tajemný stroj. Za vámi je jen ticho a mlha, která se možná jen normálně šíří chodbou a nebo vás možná sleduje, což by znamenalo, že by se v ní ukrývalo něco, co nechce být viděno. Právě kvůli znepokojivému pohybu mlhy se Tarekovi zpět také moc nechce, ale písař v modrém plášti ukázal, že je poněkud úzkostlivý co se týče odvahy a strachu.
Letí sem nějaký papír. Ohlásí Born těsně před tím, než mu popsaný list přistane na obličeji.

Tak tohle fakt nepřečtu. Můžete to zkusit vy učení. Prohlásí Born po prvním pohledu na psaný text a podá ho Frugiferovi, který stojí za ním.
Pokud si papír předáte mezi sebou, překvapí vás Tarek, který je schopný přečíst, co se tam píše.
To vypadá jako zdejší orientské písmo. To lámaně umím. Řekne mírně nejistě, ale za pokus to stojí. Vezme papír do rukou a začne pomalu číst:
Chce pomoc... čekat na rozhřešení... jít hned na místo... nevím... trestu." Ale rozhodně se ten někdo podepsal jako "Přítel."
Neměl bych jít dozadu? Zeptá se trochu překvapivě Born. Pokud se mu podíváte do tváře, své oči válečník upíná dozadu do chodby s mlhou. Myslím, že jsem tam něco zahlédl. Když se ale podíváte tímtéž směrem, nevidíte nic víc než mlhu.

****************************************

Dovolila jsem si pro jednou posunout děj bez Phaenova příspěvku, abychom se zde nezasekli.
Lucerna: zbývá cca 22 směn; Pořadí: 1. Born s mečem, 2. Frugifer s lucernou, 3. Tarek kreslící mapu, 4. Phaen se svitky

206 13. Září 2020 20:19:38

Sandra Divoká

Virgil:

Faten se mile usměje. Půjdu ji požádat, aby mě nalíčila. Řekne klidně a pohladí tě po rameni. Jdi, Alexandře, buď na místě první, abys znal celý příběh. My přijdeme za tebou, a i když nás neuvidíš, nepochybuj, že jsme někde tam skrytí v davu. Nemusela použít žádné kouzlo. Její pohled i tón hlasu tě nenechal na pochybách, že k tobě byla naprosto upřímná. Sotva Faten sňala svou ruku ruku z tvého ramene, vydala se do zahradního domku, podělit se s Jasmínou o další ze svých uspávajících příběhů.
Almandin se za odcházející kráskou dívá s pohledem, který prozradí zamilovaného muže, i když se tento stav snaží skrývat.
Její příběhy zafungují vždycky. Poznamená jen tak mimochodem. A i tak není čeho se bát. Mahera zůstává v domě. Na vysvětlenou pokrčí mírně rameny. Šátek přes nos a ústa nezamaskuje kým je. Jako černá žena by v davu byla nápadná. Jako strážkyně tajemství za zdmi této zahrady je ale nepřekonatelná. Povzbudí tě ještě úsměvem a napřáhne k tobě ruku, abyste si mohli potřást.
Ty, já, Faten a neznámá pomoc. Všichni dnes pro Rauma Ganzena - šermíře z Rivie. Ať tvůj bůh vede tvé kroky. Rozloučí se s tebou.

* * *

Netrvá dlouho a už sám ve své orientské zbroji, jako jeden ze zdejších, procházíš poloprázdnými ulicemi širšího centra. Lidí kolem je málo. Zůstali v podstatě jen ti, kteří mají nějakou práci, trhovci, prodejci z krámků, řemeslníci... ale vesměs všichni jejich obvyklí zákazníci se přesunuli na jedno místo.

Cesta k Princeznině promenádě tak připomíná spíš procházku nočním městečkem, kde nemají hospodu. Jakoby lidi neměli důvod jít ven.
Efendi, kupte si plášť proti větru, proti pískům, mám i stříbrem vyšívané vzory... Láká tě nějaký trhovec s oblečením ke svému stánku. V daný moment jsi jediný potenciální zákazník na celé ulici.
Někde nad hlavou ti zazní výkřik káněte, které zrovna prolétlo kolem. Podívat se na něj nedá, neboť se ztratilo někde ve směru stoupajícího slunce, což bolí do očí. Jak jsou ulice prázdné, vidíš, že dravec ztratil jedno ze svých per, které spadlo na zem někde kus před tebou. Vykládači osudových znamení by v tom nejspíše něco viděli, ale bez toho je to jen ptačí pero spadlé na zemi.
Dál už se v ulicích přece jen začínají rojit lidé, zvědavci, které zajímá soud a snad i příslib zábavné popravy.

Nahoře nad městem se tyčí proslulá Knihovna, ale ulice pod ní jsou plné senzacechtivého štěbetání. Kolemjdoucí spekulují nad tím, jaký trest ten cizácký vrah od Nodamíra dostane. Mezi těmi klepy převažují přání, aby to byl krutý trest, protože šlo o nečestnou vraždu. Sem tam někdo přihodí vlastní návrh jako uvláčení koněm v ulicích Orientu nebo koupel ve vařícím oleji. Ale zaslechneš i slova pochybností o vině cizince, nebo dokonce i nějaké odfrknutí nad tím, jak je Nodamír spravedlivý. Těžko ale říct, zda jde o pochybnosti získané na základě nějaké skutečné zkušenosti a nebo je to jen ona orientská předpojatost vůči nositelům jmen s nějakým významem.

* * *

Když konečně dorazíš na Princezninu promenádu, je tam už hlava na hlavě. Všichni jsou zvědaví a chtějí dobře vidět i slyšet. Při klasickém prosmýkání se mezi těly by se ti ale mohlo podařit procpat dopředu.
Soudce ani souzený na místě ještě nejsou, zato je ale prostor přibližně dva sáhy od kamenného pódia kolem dokola obklíčený strážemi v typických černých hábitech s vyšitým žlutým půlměsícem na prsou. Mužů je celkem třicet, všem se pod plášti blýská odlesk ze zbroje, nejspíše destičkové, a každý z nich má scimitar a dýku. Strážci jsou plně respektováni okolostojícími čumily, kteří se na ně nijak netlačí, ani nepokřikují. Dav je klidný, pouze jeho jednotlivý členové mezi sebou vzrušeně štěbetají jako vrabci, včelí roj nebo banda chlapů v hospodě. Diváky tvoří hlavně muži, ale žen zde také není málo a dokonce vidíš i několik dětí, které sedí svým otcům na ramenou, aby dobře viděli, až to propukne.
Pokud tvůj pohled zabloudí na střechy, tak nevidíš, že by na nich byli lučištníci či jiná forma ostrahy. Jen pár bezdomovců si tam našlo parádní výhled.

****************************************
Příštím příspěvkem nejspíše vypukne soud, pokud nespustíš nějakou akci, co by zahájení narušila

Beru to tak, že nemáš u sebe nic, vyjma věcí na akci, a že Snarf zůstal s Jasmínou niňat v zahradním domku. A že dle domluvy jsou někde v davu i Faten s Almandinem, či se zpožděním budou.
Kromě atmosféry mi jde především o to, aby sis našel nějakou pozici, odkud budeš další dění sledovat.

Doporučuji ke čtení i psaní využít soundtrack z filmu Prince of Persia, je celkem fajn

203 1. Září 2020 10:54:33

Frugifer

omalu pokračuji chodbou vpřed, přičemž svítím lucernou na cestu. Kromě klapotu stroje není slyšet nic, co by mohlo značit nebezpečí. Cesta je celkem dlouhá a já se přistihnu, že nedávám pozor a stále více se zaobírám myšlenkami. Hlavu mám k prasknutí. Samé otázky, ale žádné odpovědi. Zkrátka hotový chaos.
Neměli jsme se přece jen vydat opačnou stranou? Kam asi utekl ten tvor? Odkud se vzala ta mlha, co je na druhé straně? Kampak vede tato chodba? Jsme pořád ještě v knihovně? A ve stejném čase?

Z přemýšlení mě vytrhne až Bornův výkřik, div že do něj leknutím nevrazím. Rychle se vrátím do reality a snažím se zjistit, co se stalo. Zdálo se mi to, nebo jsem slyšel cvaknutí a zasvištění něčeho? Že by nějaká past? Když v myšlenkách dospěju až sem, podvědomě se přikrčím a volnou rukou si chráním hlavu. Nic se ovšem neděje, proto se znovu narovnám a oddechnu si. Asi se nic nestalo. Toto místo mi pěkně brnká na nervy. Preventivně si asi vezmu popelavý kamínek. Potřeboval bych uklidnit, abych mohl zase logicky uvažovat. Takhle je to jen o hře nervů.
Born nám pak vysvětlí, že se pouze lekl a je v pořádku. Také by potřeboval uklidnit, možná dám bobulku i jemu. A vlastně ostatní na tom budou dost podobně. Až dojdeme na klidnější místo, rostlinku vytáhnu.
Když se však otočí, všimnu si ve světle lucerny jehličky, která trčí z Bornova krku. Zachmuřím se, svraštím obočí a nakonec otevřu pusu dokořán v němém úžasu, jako kdybych nemohl uvěřit tomu, co právě vidím. K čertu! Tak byla to past. Jak jsme jen mohli bezstarostně jít neznámou chodbou a nedávat pozor, kam šlapeme. Tajemný klapot a nebezpečně vyhlížející mlha nám měla být varováním. Byli jsme slepí. Stalo se, musíme zmírnit následky.

Než Born stačí pokračovat chodbou dál, popadnu jej volnou rukou a zvýšeným hlasem dodám. „Stát! Je tu past. Born ji musel nějak spustit. Slyšel jsem cvaknutí a...“ nedokončím větu a lucernu položím na zem. Sundám tornu a začnu se v ní přehrabovat. Vytáhnu z ní dvě věci. Hadr a rostlinku vlčí zub. Tornu nechám na zemi, do jedné ruky vezmu opět lucernu a do druhé hadr. „Borne nehýbej se.“ Posvítím si v oblasti Bornova krku a druhou rukou přes hadr uchopím konec jehličky a pomalu a opatrně ji vytáhnu. Určitě bude otrávená, holou rukou na ni sahat nebudu. O jedech toho moc nevím, nikdy mě nijak zvlášť nezajímaly, ale hádám, že v tomhle případě se do těla dostane krví. Proto ta jehlička, sama od sebe je neškodná. A účinky budou asi pomalejší, Born říkal, že je prozatím v pořádku.
Posléze položím lucernu opět na zem a podám Bornovi vlčí zub. „Na, tady máš něco na žvýkání. Nechci tě strašit, ale ta jehlička mohla být otrávená. Pokud tomu tak bylo, tahle rostlinka ti pomůže.“ Vlastně nevím to jistě, ale to mu říkat nebudu. A taky by se z ní měl asi namíchat odvar, ale na to taky není čas. Doufejme, že to bude fungovat i takhle.
Pak vezmu opět lucernu a v jejím světle si zblízka prohlédnu jehličku, zda na ní třeba neuvidím stopy po jedu. Zkusím k ní i přičichnout.

Teprve potom se obrátím k ostatním. Pokud to ještě nezaregistrovali, ukážu jim jehličku a znovu zopakuji. „Byla tady past a tato jehlička trčela Bornovi z krku. Nevím, zda byla otrávená, ale pro jistotu jsem dal Bornovi jednu rostlinku, která by měla účinky případného jedu zmírnit. Ale jestli se někdo vyznáte v jedech a máte lepší prostředky, můžete se na to podívat.“
Nečekám, až se někdo ozve a zkontroluji ještě místo po vpichnuté jehličce.
„A odteď si budeme muset dávat větší pozor, kam šlapeme“ dodám ještě, ale jinak čekám na Bornův stav, abych mohl případně zasáhnout. Pokud by se však nic nedělo, jsem ochoten pokračovat dál.

|1||2||3||4||5||6|poslední(18)>>