IMMORTAL FIGHTERS Dračí doupě

Na kraji světa

Hodnotil George,Difosgen,Varentus,Tanaquil,Solas,Ragnarok,

Filtr příspěvků:

|1||2||3||4||5||6||7||8||9||10|poslední(37)>>

484 31. Března 2020 21:01:47

Tfuj

Varentusi, již jsem ti to povídala. Moje role, postavení je spíše na škodu než užitek.
Odpoví Cecílie na jednu z otázek, které jste si postupně kladli snad všichni. Je klidná ale má zrychlený dech. Tuto pohostinost jistě nečekala jakožto ani nikdo z vás. A tak málo času na rozloučení se spolu neměl ještě nikdy nikdo z vás.
Muž chvíli poslouchá věnuje vám pozornost. Alespoň na venek to tak vypadá a úplně stejně i míří jeho další odpověď.
Čtyři z vás. Čtyři, z kterých čiší duch i síla. Ostatní si mohou odpočnout, nabrat zásoby a vyrazit na další pouť jiným směrem. Země, o které mluvíme je nebezpečná. A ani slečna Cecílie s vámi nepojede. To my ji zde podpoříme a pomůžeme a novou cestu pro ni připravíme. Jistě se spolu všichni v budoucnu shledáme. A ty, mladý elfíku jsi jedním z těch čtyř. Ne nadarmo si tě tvůj orel vybral. Ne nadarmo se spojily vaše mysli. Nejsi žádný cvok. I já mám jinou společnici. Jistě si to četl už dřív. Přistup blíž a já ti pomohu rozšířit i zvládnout tvé schopnosti a tvou moc.
Poté se ozve jemný ženský hlas. Další je jak správě nejspíše i tuší, mladá slečna s odvážnou vlčicí. Tobě pomohu pro změnu zase já. Přistup prosím.
Postupně si Vás rozdělují a s vaším souhlasem váš výcvik započíná právě teď, tak i cesta a společná pouť daleká.
Chraplavý hrubý mužský hlas promluví k trpaslíkovi. K Georgovi.
Mistře trpaslíku. Zdá se, že tvé obouruční kladivo již mnohokrát hovořilo ale jistě s ním ještě neumíš vše. Přidej se ke mně před svou poutí a já ti ukáži, jak využít tvůj hněv.
Poslední postava se psem tiše, přistoupí o tři kroky blíž. Sleduje vás, ukáže prstem na čtvrtého. Na Ragnaroka.
Pane lesa, mocné síly přírody já cítím z tebe. Ty jsi tím čtvrtým, který na onu cestu může. Je to opět žena, ale velice stará už i dle pouhého chraplavého hlasu, který jak se zdá nikdy moc nemluví a svá slova jen obtížně hledá.

Ostatní, Difosgen, Cecílie i Solas nejsou dle tajemných postav připraveni na tuto pouť, tak svou další cestu hledat jinde budou muset. Ať už spraví Tfuje v cechu či jinou půjdou. Společně dále jít nemohou. Mnohé to možná mrzet bude, ale život je cennější dar než, by se dalo říct a mrtvé je nikdo na svědomí mít nechce. Ještě spoustu toho k učení se mají.

********
Tímto ukončuji dohraný quest. Gratuluji všem k úspěšnému i přežitému questu. Za chvíli se quest uzamkne a vám se otevře okno pro moje hodnocení. Hodnoťte prosím svědomitě dle vlastního úsudku. Současně s hodnocením pak můžete již quest sami opustit. Zkušenosti dostanete, jakmile se zprocesují systémem což obvykle trvá bohužel celkem dlouho. Děkuji za příjemnou hru a těším se, že minimálně některé z vás potkám v pokračování.

483 30. Března 2020 16:40:44

Tanaquil

Vůle vyrazit do Erwi vzešla od nás, potřebujeme se tam dostat za našim cechmistrem. Kovář nám jen poradil. Tohle je dalekohled. Skrz něj vidíš vzdálenější místa jako by byla blíž. Je těžký, křehký a špatně se shání, protože je v něm sklo. Můžeš se podívat, jestli chceš. Svěřím svůj dalekohled na chvíli barbarovi, který se sice nedávno, ale o to odhodlaněji přidal ke skupině.

S unaveným povzdechem uchopím Varenta opatrně, ale pevně za paži a prohlédnu si ji. Nevím s jistotou, ke komu vlastně jdeme, ale mám obavu, že by po nás mohli ještě něco žádat, než nás nechají pár dní poležet, proto bych byla raději, kdybychom tam všichni dorazili v dobrém stavu. Musíme udělat co nejlepší první dojem. Většině z nás se již dostalo pomoci, kterou jsme potřebovali. I když opláchnout se vodou by nám také všem prospělo. Ošetřím tě alespoň trochu. Více pro naši skupinu v tuhle chvíli udělat nemohu. Soustředím zbytky svých sil na zmírnění následků popáleniny.

Anya za to obdrží vřelou a vítanou pozornost. Naše vlčátko blaženě nastavuje uši k podrbání než se vydá na další cestu. Nevím jak to dělá, že si zachovává tuhle část poživačné a hravě nevinné osobnosti, ale do jisté míry to na Anye obdivuji. Potřebovali bychom všichni vykoupat. Upozorním, když to tak sleduji.

Věžička v krásném západu slunce je i ve své lehce poničené prostotě okouzlující. Alespoň náhledem očí, které se tak či onak loučí s Gerdarem.
Jak se ovšem blížíme k hlásce, Anyina spokojenost poněkud opadá. Linou se odtamtud zvuky více než jednoho zvířete a podle našpicovaných uší a napjatého kroku soudím, že kdybych měla vlčí smysly, možná bych zjistila, že to zdaleka není všechno.

Pořád věřím svojí skupině v boji proti ozbrojencům, i když ne všude je na místě, ale pokud jde o boj se svými vnitřními hlasy při vyjednávání, mám jisté obavy u každého jednoho z nás. S každým dalším členem družiny je větší a větší šance, že někdo vypustí z úst tu nejvíc nepředloženou nepředloženost, kterou si lze v dané situaci představit. Je nás mnoho, jsme unavení a někteří nervózní, například i Anya. Kéž by to samé neplatilo i o druhé straně, jinak by se situace mohla snadno osudově vymknout kontrole.

Až budem uvnitř, zkusme mít, prosím, na paměti, že jdeme poprosit o velkou laskavost někoho, kdo má stejné právo být unavený, zbrklý a podezřívavý jako my, ale větší možnost se s námi vypořádat. Může to být naše a možná i Torvaldova poslední naděje. Nebo taky poslední výprava. Nemáme žádná doporučení, pokud vím, leda by z nějakého důvodu měli zájem pomáhat Camille. Což tedy, podle Varentova dopořučení, raději nebudeme zjišťovat. Můžeme jim nabídnout toliko sebe, což je dobré, nicméně už jsme byli i v lepším stavu. Budeme je nejspíš muset přesvědčit o svých kvalitách. Nevím, jestli bychom si mohli dovolit cestu koupit jinak než za svou službu. Erwi je daleko. Je to prý divoká země. Torvaldovi tam jistě bude potřeba každého z nás. Pátrání po dracích není nic pro osamoceného dobrodruha. Bude to těžké a nebezpečné. Ale nejbezpečnější jsme, když jsme spolu. Ať už tady, nebo kdekoli jinde.

Mé nejasné obavy dovozované jen z Anyiny nervozity vzápětí konkretizuje Varentus. Kouzelník nekouzelník, dnes už žádný boj nechceme a jinou možnost cesty ani nemáme. Co se dá dělat, musíme pokračovat.

Když přijdeme blíž, najednou tu nikdo není. Přesto se před námi brána sama otevírá. Zblízka už hláska nevypadá tak nevinně. Zřejmě tu mívají časté, ale zato krátké potíže s nezvanými návštěvníky. Jako jsme například my. Avšak k našemu velkému štěstí loď se stále ještě houpá v přístavu a tak můžeme pokračovat dál s nadějí, že jsme sem aspoň nepřišli nadarmo.

Zjeví se před námi čtyři muži v pláštích, kočka a dva psi. Každopádně zde musí být někdo, kdo nešetří magií. Aby před námi schoval, co asi? Jejich velké nosy? Pro případ, že bychom odsud jen tak v klidu odešli a pak o nich někde vyprávěli ve městě? Tak či onak to teď není má největší starost.

Musím se soustředit na to, proč jsme tu. Ale oni už to vědí?! Musíme si dát pozor na svou pověst, když nás nejen předchází, ale spíše se nekontrolovatelně rozlétá po kraji. Vyjadřování postav přede mnou budí podezření, že naposledy s někým živým hovořili před sto lety. A přesto zmíní Torvalda i Tfuje.

Jestliže toho tolik vědí, pak bude nejlepší, nechat většinu řečí na nich. Ono to tak možná bylo od začátku. Připustím si. Ostatně mou otázkou toliko bylo, zda nám pomohou se do Erwi dostat. Znalost čehokoli dalšího by mohla skupině v našem složení spíše uškodit.

Čtyři? To je pravda, hovořili o čtyřech. Dojde mi, až když na to upozorní náš kouzelník. A ti ostatní že snad nejsou odvážní? To je urážka! A navíc to není pravda. Jak mohou o Drakobijcích říct něco takového? Snažím se nedat na sobě nic znát. Jsme na začátku důležitého jednání a snad se ještě ukáže, co tím měli na mysli.

Tu ovšem Varentův proslov kamsi odbočí.

Aby toho nebylo málo, začne se ke skupině snášet dravý pták. Krásný majestátní orel? Neubráním se obdivu. Ale co tu dělá? Divoké zvíře se přece takhle nechová. Patří snad k nim? Raději počkám, co se stane.

Tak takhle je to. Zvíře zřejmě nějakým těžko vysvětlitelným způsobem komunikuje s našim kouzelníkem. Nejspíš jsou v tom nějaké čáry, ale snad to nebude tak zlé, podle výrazu malého orelníka. Klid Anyo, klid. Připomenu tiše svojí společnici stejně jako sobě při pohledu na poněkud nesouměrnou dvojici.

Nejdůležitější otázku vystihne George. Je to ale otázka pro nás, nebo pro ně? Kdo tedy pojede do Erwi? A je snad někdo, kdo by tu měl zůstat? Každý z Drakobijců sem přece proto přišel a už ani ta cesta nebyla z nejlehčích.

Samozřejmě chci jet. Je tu ale jiná důležitá otázka. Pomůžete do Erwi nám všem? A co za to budete žádat?

*********************
Malé léčení na Varenta.

481 29. Března 2020 21:38:08

George

tak se vydáme k hlásce a dál. Jak se blížíme k bráně přepadá mne větší a větší nervozita. Způsob jakým se otevře brána mne trochu zarazí, ale potkaly jsme cestou už i neuvěřitelnější věci. Chytře schovaná obraná zařízení přejdu bez většího zájmu. Zdroj mého znepokojení se kolébá na vlnách poblíž. Sakra to mám opravdu vlízt do tědlech miniaturních necek? To těch pár prken opravdu vydrží nápor vln? Nebylo mně nakonec v tom lese s haldou nepřátel lépe? Co se tam vrátit? Vždyť my tam skoro nic nechybělo. Sám vím, že to je nesmysl, za prvé bych se tam sám a bez pomoci nikdy netrefil a za druhé čest a povinnost mne volají na pomoc našemu prvnímu lovci. Souhlasil jsem a tím svoji budoucnost zpečetil. Že já tenkrát hubu nedržel.
Konečně někdo živí, ovšem uvítání je to podivné. Již z konverzace vyznělo neptejte se, neodpovíme. Všechny to nějak rozhodilo, takže se ke slovu dokázal dostat Varentus. Jeho monolog byl ovšem poněkud kratší, než je u něho zvykem. Měly bychom poděkovat tomu podivnému ptáku, co mu na ruce přistál a začal se s naším učencem kamarádit. Co to musí být za jeblé zvíře, že si vybere za společníka zrovna tohoto žvanila? A jak vůbec chutná takovej kondor?
No vypadá to, že cestu netřeba dále odkládat. Spěchám možná i z obavy, aby my odvaha před naloděním nevyprchala. Tak vpřed za Torv, dobrodružství nečekat. Pronesu hrdě. Pak se obrátím na naše hostitele. Ale něco uhasit žízeň z žár bitva já neodmítat. Ubezpečím je raději předem, aby se zbytečně neostýchaly něco k pití nabídnout. Pak se otočím ke společníkům. Ragnarog a kdo ještě jet s já? Vyslovím otázku nejpalčivější.

480 29. Března 2020 18:19:30

Ragnarok

kážu na moře do dáli. Hurá do dalekých zemí, kde dostanu za svou práci zaplaceno. Zatím jsem tady od nikoho neviděl ani groš a ano, koukám na tebe Cecilie. A opravdu ji věnuji jeden káravý pohled. Rozhlídnu se a není tu nic co by mi cukalo morálním kompasem. Takže má mise, musím myslet na zlato, jinak mi vesnice chcípne.

Pro mě je v tento okamžik nejdůležitější se podívat na mé družníky. Je někdo z vás nevěřící k tomu co pán říkal? Nikdo? Pak i já jim budu věřit, protože věřím vám. A to by mohla být má poslední myšlenka napořád.

479 29. Března 2020 01:26:32

Varentus

Pravda, pravda, pokývu hlavou, Někdy mluvím až moc. A někdy zase vůbec. Třeba když spím, nervózně se zasměji, Na druhou stranu když spím, tak se neposlouchám. Nemohu tedy jistě říct, že nemluvím ze spaní. Dojde mi, že teď by asi pomohla chvíle ticha a tak se znovu nervózně zasměji a chvíli mlčím. Ale zanedlouho už si zase povídáme. Zdá se, že se jí také líbím. Jenže nevím, jak dál. Měl bych jí zkusit vzít za ruku, nebo ji rovnou dát pusu? Tohle se v žádné knize nepsalo. A tak jen jdeme dál a povídáme si. Když řekne, že do Erwi jde jen z nutnosti, nedá mi to a opět se vrátím ke své nabídce: Nemyslím, že je nutné opouštět známou zemi a nechat se vyhnat za oceán. Mohla bys klidně zůstat v sídle našeho cechu. Je skryté. Málokdo o něm ví a nikdo o něj jen tak nezakopne. Pokud chceš, jsi tam vítaná. Mohla bys tam nabrat síly a nemusela bys utíkat do cizí nebezpečné země. Absence smutku, nebo alespoň zájmu o její ztracené druhy v jejím hlase by mě měla minimálně varovat, ale nějak to nevnímám. Krása mění i ty nejmoudřejší v hlupáky a inteligence okrášluje zvnějšku stejně jako zevnitř.

Ale to už stojíme na kraji lesa a děje se něco úplně jiného. To jiné je například Tana, ptající se, zda nepotřebujeme ošetřit. Přeložím otázku Cecile, i když jsem si dost jist, že není zraněná, což vzápětí potvrdí. Cecile není zraněná. Já takové štěstí neměl. Sice jsem neutrpěl žádné zranění od nepřátel, ale ta lahev, co mi bouchla v ruce mi zanechala popáleniny. Ovšem nemohu s čistým svědomím žádat, abys mě ošetřila, když se později může tato možnost hodit někomu jinému mnohem víc. Zvlášť, když za svá zranění mohu já svojí neopatrností. Stačí mi se jen opláchnout studenou vodou a pár dní si poležet. Pokud se rozhodne mě přesto ošetřit, nebudu se vyloženě bránit. Bylo by to navíc marné. Tana mě přepere i malíčkem a jen bych jí tím přidělal práci. Pokud se přes moje námitky rozhodne mě vyléčit, poděkuji jí, jak nejvřeleji dokáži.

Co je však důležité, Ragnarok se rozhodne, že bude vyjednávat. Z toho mám radost hlavně proto, že mám v čerstvé paměti moje vyjednávání v hospodě a všude jinde, kde jsem otevřel pusu. I když při jedné takové příležitosti jsme dostali na starost Cecile. Takže asi všechno, co jsem udělal nebylo úplně špatné. Přesto bude lepší, když bude mluvit někdo jiný. I kdyby to měla být Anya. Usměji se na Anyu a pokud se nechá, podrbu ji za ušima. No kdopak je hodná vlčiče? Kdopak ťu smrdinká jako připálený pejsánek? Nění ti nič? To bych ši nikďy neodpuštil. Chtěla byš ža náš žkušit vyjednávať? Já vím, že by ti to šlo. Byla byš úplně nějvíč nelepší vyjednávač. Mazlím se s ní, jak moc mi dovolí a tak málem přeslechnu Ragnarokův dotaz, který sice nesměřoval mě, ale měl bych ho přeložit a navíc ani to nemusím, protože znám odpověď. Takže se přestanu věnovat připálené vlčici a otočím se k tazateli: Byl bych opatrný se zmínkami o spojení mezi Cecile a církví. Situace v ní je složitá a pro ni nepřívětivá. O všechny přívržence přišla a ostatní jí usilují o život. Pak se otočím k Cecile: Ragnarok se ptal, zda by nám tvá příslušnost k církvi mohla nějak pomoci, tak jsem mu vysvětlil, že by mohla spíš ublížit, protože již nemáš žádné přívržence a usilují ti o život. Je to v pořádku?

Tak či tak, nakonec vyrazíme k hlásce. Tentokrát se velmi snažím, abych moc nepovídal. A překvapivě do docela jde. Jak se blížíme k hlásce, zmocňuje se mě divný pocit. Nejprve je těžko postřehnutelný jako pára nad hrncem, ale brzy bych ho přirovnal víc k ranní mlze. Nedokáži to popsat a proto o něm nemluvím. Je to jako by tu něco bylo. Poblíž. Neviditelné. Někde poblíž. Není to špatný pocit, jen je divný, nový. Když se pak před námi samovolně otevře branka, je vysvětlení nasnadě. Takže tu bydlí kouzelník. A nejspíš nějaký mocný. Nebál bych se vstoupit, hláska sice vypadá, že občas se někdo chce dostat dovnitř, ale nezdá se, že by se to někomu povedlo a pokud by ti uvnitř nás chtěli zabít, už by to udělali, zvlášť, jestli tu žije kouzelník, a jelikož to ještě neudělali, asi jim zas tak nevadíme a protože se před námi dokonce otevírají brány, nejspíš nás tu i zatím chtějí. Což nejspíš bude hodně záležet na tom, zda budu mluvit, nebo ne. Takže já zase ztichnu.

A to už vstupujeme dovnitř. Ukáže se nám působivá sbírka obranného vybavení, ale tomu já nerozumím, takže mě to až tak nezaujme. Co mě zaujme jsou čtyři postavy, co nám vyjdou vstříc. Není těžké poznat, že jsou skrytí kouzlem. O to zaujatěji se na ně dívám. Zajímalo by mě, jaké kouzlo použili. Ale nezeptám se. Přede mnou stojí George a Ragnarok a Tana a i když mi nezakrývají výhled, jsou přede mnou právě proto, abych nezačal mluvit. Ale když se pak po přivítání od jednoho z těch čtyř rozleží ticho, které rozhodně překoná délku sociálně přípustného odmlčení, říkám si, jestli bych neměl něco říct. Hlavně, když mi pomalu dochází význam toho, co řekl. Ale proč pomalu? Řekl to víc, než jasně.

Ehh, začnu nejistě, Ahoj, vykounu přes všechny přede mnou, Tedy chci říct. Uctivě vás zdravím, povídám nesouvisle, jako bych se snažil mluvit o teorii magie uprostřed svádivého tance elfích víl, Jestli to dobře chápu, čekali jste nás. Tedy čtyři z nás. Co projevili odvahu a duši. Tak já tu nebudu rušit. Vyrazím na cestu zpět. Nejspíš se potkáme v sídle. Cože? odbočím naprosto nepodloženou otázkou a trhnu hlavou na stranu, jako bych se otáčel za nějakým hlasem, ale pokusím se znovu soustředit na lidi přede mnou: Je víc, než jasné, že... ale nejde to, Co je to? Zatřepu hlavou. Z pohledu na ostatní pochopím, že ten hlas slyším jen já. Podívám se po mých přátelích a bezradně prohlásím: Je mi líto přátelé, ale asi jsem se z toho všeho zbláznil. Slyším hlas. Takže ve svém šílenství alespoň nebudu sám. Budu si mít s kým povídat. Není to zlé, jen zvláštní.

Jak hlásek mluví dál, získávám dojem, že možná nebudu tak šílený, jak bych si přál. Vlastně začínám tušit, co se děje. Hlásek samotný mě nabádá. A tak zvednu oči k obloze. Podívejte, ukáži nahoru. Já vím. Nezbláznil jsem se. To není šílenství. To je požehnání. Přítel a druh. Teď si vzpomínám. Četl jsem o tom. O nich. To je úžasné. Z pohledu na blížícího se létavce mám radost, jakou jste u mě neviděli. Nerovná se ani radosti z nové knihy, nebo jídla v hospodě po několika týdnech na Georgově kuchyni. A pták na obloze svým zapískáním dává znát stejnou náladu.

Ale jak se blíží, přeci jen mi v hlavě zůstane i trocha rozumu a uvědomím si, že to je pořád docela velký pták. A já jsem docela malý elf. On má ostré drápy a já nemám hroší kůži. Sakra, řeknu nahlas, když mi to dojde, Počkej, opatrně. Vzpomenu si, že mám hůl a rozhodnu se ji použít, zarazím ji do země a pevně ji sevřu, abych ji použil jako oporu, až mi na ruce přistane to obří zvíře. Pozor, přistává! Nebojte se. Je to přítel, varuji ještě ostatní, než ucítím, jak mi předloktí sevřely pařáty. Překvapí mě, jak zlehka takový dravec dokáže přistát, jak je lehký a hlavně, když složí křídla, jak se zmenší. Neříkám, že bych ho udržel na natažené ruce, kdybych pevně nesvíral svou hůl, ale moje obavy o rozmáčknutí se rozhodně nenaplnily.

Jsi lehký, povídám k ptákovi, To mě překvapuje. Ale asi by nemělo, když umíš létat. Ahoj, já jsem Varentus. Ale to asi víš. Jak se jmenuješ ty? Tohle jsou moji přátelé. Přátelé i všichni ostatní mohou vidět, jak mi na předloktí přistál hnědě zbarvený orel. Je menší, než jiní orli, ale kolik z vás vidělo takhle zblízka orla, že? Jakoukoli čtveřici divných postav jsem úplně vytěsnil.

477 25. Března 2020 23:47:45

Difosgen

Georgem v čele jsme dorazili k hlásce.Takhle z blízka vypadá dost ošuntěle a je na ní vidět,že pamatuje mnohé.Každopádně mě zaráží,proč Camile chtěla právě sem? Nevypadá to jako dokonalý obranný bod.
Po příchodu k brance se sama otevřela jako kouzlem.Vlasy na zátylku se mi zježili jak dikobrazovi.Sice to vypadá jako pozvánka ke vstupu,ale nepřítomnost dveřníka smrdí jak pejsánkův dáreček.Jelikož George ukázal dostatek odvahy nebo nedostatek pudu sebezáchovy a vešel dovnitř,chtě nechtě jej následujeme.Každý kdo má alespoň trochu cvičené oko si všimne různých zařízení,která by případným útočníkům značně znepříjemnila život.Díky bohu zatím jsou v nečinnosti.
Po chvíli se objevili čtyři borci nebo borky? Kurnik není jim vidět do ksichtu,dva psi a jedna kočka čtyřnohá.Jeden z nich spustil nádherně čistou obecnou.Tak schválně,jestli Camile bude rozumnět.
No do hajzlu!!!! Z jeho slov jasně vyplývá,že jsme byli jen figurky ve hře někoho úplně jiného a vše,co se nám přihodilo bylo předem naplánováno.
Potěšující je,že jsme to přežili a podařilo se nám dosáhnout plánovaného cíle.Navíc z něj vypadlo,že nás připravěj a vybavěj na věci příští,ať už je to cokoli.

Paradoxní je,že teď,když je to nejhorší na nějakou dobu za námi,nevím,jestli mám chuť pokračovat s ostatními na nový kontinent.Poslední dni mi dali docela dost zabrat a nebýt Georgeho,už bych tu nebyl.Nějak si najednou nejsem jist,jestli nejsem ostatním víc přítěží než abych byl k užitku.
Počkám,co vypadne z ostatních,abych poznal jejich názor.Nerad bych aby si mysleli,že jsem dostal strach.

476 25. Března 2020 18:24:52

Tfuj

zhledem k nekončící debatě a na jiné ještě kladené a nedořešené otázky. George, jak zvykem u něj již, prostě neunesl tíhu nicnedělání a vyrazil jako první v před. V tu chvíli jste již ve své dosavadní formaci vyrazili všichni za ním. Věžička s řekou se stává bližší a bližší i přes počet strážných na věži, kterými jste si opravdu již jistí se nestalo nic podstatného. Slunce blížící se rychle hladině moře vzdáleného na ústí řeky, a poslední světlé záblesky dnešního dne vás doprovází až pod samotnou hlásku. Je to opravdu malá věžička s drobnou palisádou v údolí zabraňující vzniku maximálně tak divoké zvěře a ani o chlup víc. Na první pohled je již starší, dobrých deset let stará, se spoustou škrábanců a záseků od kdejakých drápů i předmětů které za dobu své působnosti spolu s hnědavým nádechem zastavila. Evidentně na některých místech již i hořela. Dokáže usoudit každý z vás.
Když stanete dole slyšíte štěkot psa, ale i zvuky další zvěře. Netrvá to dlouho a malá branka se otevře. Sama bez viditelné pomoci. Bez lanový i zdvižných či otočných zařízení která by byla vidět. Psa zatím nevidíte. A nervozita vašich zvířat se pomalu stupňuje. Jste tady v cíli vaší cesty. Poslední zastávka před Erwou. Poslední místo Gendaru. Poslední okamžiky, kdy na tomto kontinentu ještě můžete zůstat. To ale nemíní důvod o nic víc ani míň k pocitům z neznáma.
Nevíte, kam jdete, za kým jdete, ale jste si jistí, že toto místo po zlém živý neopustíte. Drobnější balisty, které míří na bránu jste si všili až nyní. Když už jste několik kroků za jejím okrajem. A s dalším důkladným pozorováním nacházíte další a další opatření. Od licích kanálů na smůlu přes další místa pro střelce a velkorážné stroje působící těžké škody nepřátelům hlásky. Přes to všechno však nevidíte jedinou živou bytost. Loď je již kousek před Vámi. Dvě postavy z věže v nedohlednu. To o několik okamžiků později čtyři urostlé postavy, zahalené v pláštích schovávající jejich tvář před vámi zahlédnete. Není nemožné si nevšimnout kočky a dvou psů hrdě stojících u krajních bytostí z řady. Kočka se mezi nimi několikrát prosmýkne a rázem je na úplně jiném konci přihlížejících. Netrvá to dlouho a po dalších pár krocích. Některý z mužů promluví. Obličeje musejí mít kryté kouzlem. I přes úhel proti slunku, byste jinak jejich rysy dávno viděli. Statný mužský hlas. Hlasitý, stabilní a jazykově přesný. Jedna z nejčistších obecných řečí, kterou jste, kdy, kdo mohl zaslechnout.
Zdravím vás poutníci. Je to již dlouho co k nám někdo zavítal. A ještě déle co byl očekáván. Zpráva o vašem příchodu drazí Drakobijci je vaší předzvěstí a pohled na vás usvědčujícím důkazem. Krev prolitá v boji tak i odvaha jest stopou vaší. Duše i odvaha však jen ve čtyřech z vás jasně září.
Hlas utichne a v myšlenkách tak dostanete více než dostatek času na přemýšlení. Jediný Varentus má podivný problém se soustředěním. Cítí takový divný pocit. Pocit zvláštní jako by ve své hlavě nebyl sám. Maličký elfík, malinkatý to je on… S pomalu sílícím se a dokolečka opakujícím tónem ti začíná docházet, že to slyšíš jen ty. Že ve své geniální hlavně nejsi sám. Malinkatý elfík maličký je on, můj druh, můj pán, to malinkatý elfík to je on.
Hlásek přehluší opět onen muž.
Než vyptávat se nás začnete, vězte, že odpovědí mnoho nedostanete. To my jsme ti, za kterými celý čas jdete. My jsme ti, kteří s Torvaldovou duší bdíme. To on na tuto cestu vyslal vás a Tfuj vás k ní i pomazal. Země Erwi, matka Draků pro vás osudnou jest. My vám pomůžeme dostat se tam. My vás připravíme i vybavíme pro jednou zas. Dobré duše dobří lidé se svou zemí, srdcem i osudem. Pro svůj národ i svůj cech na dlouhou a nebezpečnou honbou s osudem.
A znovu onen hlásek ve Varentusově hlavě mluví dál. Můj pane, pane můj, můj dech je dechem tvým, můj zrak je zrakem tvým, má křídla tvoje jsou, má moc bude tvou záchranou. Však podívej se na nebe a dopřej mi okusit sílu paže tvé. Dovol ať k tobě mohu blíž. A nadále a navždycky už jen s tebou být.
Hlasitý krásný zvuk zapískání dravého ptáka na obloze rychle se snášejícího blíž a blíž. Velká křídla, velký a velký tvor. Sokol, Orel možná on.

*****
Drazí přátelé, hráči, spoluhráči. Po více než roce krásné ale i strastí naplněné době hraní jsme na samotném konci příběhu. Jistě každý z vás, kdo bude mít ještě zájem napíše příspěvek. Ale již to nechám na každém z Vás. Někteří třeba i dva. V této těžké době plné viru, nudy a práce navíc uvítá, že bude volněji ale přitom možno i psát a připravovat. Připravuji pokračování pro případné zájemce. Quest ukončím dle následujících reakcí ve vhodný okamžik. Pak jako vždy dostanete možnost mi to všechno hezky sečíst a buď se přihlásit na pokračování nebo se se mnou a dalšími rozloučit. Volba je jen a jen na vás.

Na předchozí dlouhé romány a povídky jsem ve výsledku schválně neodpovídal a víc nereagoval abych zbytečně dlouze nenatahoval příspěvek. A shrnutí konverzace v elfštině stejně patří jen jedinému příslušníkovy naší družiny, který jim rozumí.

475 8. Března 2020 15:34:41

Ragnarok

jsme jednohlasně dohodnuti. Vyrážíme na cestu, ať to zvládneme za světla. Vezmu si saky paky a společně se všemi vyrazíme na cestu. Já a George ve předu a ostatní už svá místa znají.

Varentus zaslouží odpověď. Budu mluvit, přesvědčila mě tvá slova.

A ke všem. Prosím hlídejte mi záda, kdy budu mluvit nemohu hlídat kdo se blíží z lesa a co se děje v okolí. Takže budu spoléhat na vás všechny , že pohlídáte okolí. Až budu mluvit, nechci aby mi za kárkou poblíž udělali lapkové vpad do zad. Kdo ví kdo je na věži?

Varentus mluví, mluví, mluví. Informace tam jsou, ale jsou takové... To se nedá využít. Ikdyž... Cecílie, může nám tvé postavení v církvi pomoci v jednání s místními? Nebo si přeješ,aby to zůstalo tvým tajemstvím. To potřebuju vědět, než se rozpovídám. Teď je ten správný okamžik.

A největší poklad skupiny je Tana. Doporučení místního kováře, wau. To je hnedle jednání z doporučení kováře namísto: No my sem tak náhodně zabloudili a chceme vaší loď. Tano, trefa do černého. Podrbu pochvalně Kleda ve vlasech, to mě těší. A Tana se nezdá, zaperlí podruhé. Tak obchodní cech? Perfektní informace. Nyní mohu říct i koho hledáme, to bude znít opět lépe než kdybych to nevěděl. Víme na čí doporučení i koho hledáme. Kled má druhé spokojené podrbání a v hravosti si poskočí a začne pobíhat kolem skupiny a seznamovat se s místním zvířectvem. Tano, to jsou ty nejlepší informace, přesně co potřebuji vědět pro naše jednání. Děkuju. Tanu budu po očku extra hlídat, nechci aby se jí něco stalo v boji i mimo něj. Vzpomene si někdo na jméno kováře? Na čí doporučení tu jsme bude znít dobře.

Tanu si hlídám, nechci ji ztratit protože se nám někam zatoulá. Je tak tichá, že nikdy nevím zda tu s námi je. A snad proto si i všimnu, když se odpojí od skupiny. Georgi, zastav. Zastavím skupinu, nebo alespoň já se zastavím pokud všichni míří vpřed. Když tak je doběhnu. A pak uvidím jakousi klackovici v Taniných rukách mířící na věž. A nedá mi, to nezeptat se.Co to máš?

474 2. Března 2020 23:26:47

Tanaquil

Jít k Noční hlásce nám původně poradil místní kovář, když jsme se ptali, kdo by ještě mohl plout do Erwi. Prý tam sídlí nějaký všehoschopný obchodní cech. Pak ovšem se do našich plánů, jak se vyhnout Bratrstvu a vyplout do Erwi zapojila Církev, tady její vyslankyně Camille a … Uvědomím si, že jsme přišli o Camilliny společníky a přejede mi mráz po zádech. Teď už jim nepomůžeme. … A popravdě teď si už bohužel nejsem zrovna jistá kudy se k ní dostat. Dokončím pro Ragnaroka myšlenku.

Když už se skupina odhodlala a jakžtakž dohodla pospolu vyrazit směrem z lesa, měla jsem radost. Cesta byla zdlouhavá a dojem z výletu poněkud kazila zranění i čerstvá vzpomínka na to, na jak málo bezpečném místě se nacházíme. Anya ovšem, navzdory ranám, které utržila, dokázala nepodlehnout obavám ani únavě, a to mi bylo příkladem. Zasloužila by si svou dávku mojí péče. Snad i na to brzy dojde, až se bezpečně nalodíme.

Konečně jsme stanuli na kraji lesa a šťastnou náhodou v dáli skutečně spatřili věž. Vzápětí se mi dostane i nabídky ošetření. Děkuji. Na víc se se směsí vděčnosti a lehkého překvapení nezmohu. Zaujatě si prohlížím našeho nového společníka od mozolnatých rukou, přes neúpravné ošacení, až po zarostlý obličej. Nad jeho ochotou se až trochu zastydím. Doufali jsme, že by nás snad mohli najmout na cestu, poplují-li do Erwi. U tohoto lesa, bych zkoušela tábořit jen nerada.

Tu zaslechnu opět svou mateřštinu z úst, o kterých jsem mínila, že už na ni dočista zanevřela. Je vskutku pohříchu mýlkou, domnívat se, že jsme se sem dostali jinak než přičiněním našeho výřečného přítele a nejspíše lichou nadějí doufat v bezúhonnost u, ehm, obchodního kultu.

Nicméně uvědomím si, že i když Varentus celou dobu statečně držel krok se skupinou, k čemuž mu nejspíše pomohlo, že takměř, kromě kratinké promluvy k nám, ani na moment neodpoutal pozornost od svého nového objevu, s nímž zaujatě a vytrvale hovořil, také si utržil své zranění a jak je na tom jeho společnice nemám tušení. Nerozhodně se tedy přiblížím k elfsky hovořící dvojici. Ehm, mohu? Mohu vám nabídnout aspoň drobné ošetření? Poněkud nejapně je oslovím. Mám ještě trochu sil se o něco takového pokusit. Nebudou-li chtít, zase se vzdálím. Uspěji-li, vzdálím se hned potom.

Na ochozu věže, ke které míříme tuším postavu. Vzpomenu si, že s sebou už nějakou dobu nosím dalekohled a tohle by mohla být příležitost ho využít. Dozvědět se, koho nám budoucnost tentokrát chystá nebo aspoň jak vypadá. Na moment vybočím ze skupiny a bezostyšně zaostřím přímo na věž. Jakmile se mi to podaří, zase za svými společníky doběhnu. George má pravdu, chceme dorazit za světla.

473 2. Března 2020 12:29:01

Varentus

o chvíli najdu odvahu pokračovat: Slyšeli jsme, že v Erwi jsou draci. Náš vůdce se vydal napřed a my ho nyní následujeme. Takže pokud se rozhodneš, že se chceš přeci jen vydat do Erwi, rozhodně máme důvod jet s tebou. Tím nechci říct, že by nějaký další důvod byl potřeba, jen že je se to hodí. Navíc naše stopa po Torvaldovi končí tady, takže nemám vůbec tušení, jak ho v Erwi najdeme. Může to zabrat nějaký čas a během té doby můžeme pomoci tobě najít bezpečné místo. Nebo se nakonec můžeš rozhodnout cestovat s námi a i vrátit se s námi, až se budeme vracet. Mě by to rozhodně udělalo radost. Bylo by fajn se poznat trochu lépe. Sebe už jsem představil, ostatní jsou moji přátelé. Mám pravdu, když se domnívám, že nemluvíš obecnou řečí? Oni zase nemluví elfsky. Není to nic divného. Nejsou elfové. Přesto jsou fajn. To znělo trochu nabubřele. Ale tak jsem to vůbec nemyslel. Vždyť přes všechny moje chyby a problémy, které jim způsobuji mě pořád trpí mezi sebou. Ukáži na Tanu a George: Tihle dva jsou v boji naprosto skvělí. Bojují jako jeden. Tanaquil, umí s lukem lépe než elfí střelci, které znám a její vlčice Anya pomáhá Georgovi v boj na blízko. Ne že by to potřeboval. To kladivo nemá jen na ozdobu, což je na něm i vidět, poznamenám při pohledu na krev, Jsou naprosto skvělí. Starají se samozřejmě o celou skupinu, ale mám takový pocit, že mezi sebou mají něco víc. Kdybys je viděla, jak koordinovaně spolupracují v boji i mimo něj bez jediného slova, asi by sis toho všimla také. Nebo jsou možná jen opravdu dobří přátelé. Kdo ví. Ale je fajn někoho mít. Myslím rád. Nemyslím, že láska je nějaká magie, která nás pohání vpřed a řídí celý svět, jak tvrdí básníci a umělci. Ale rozhodně v nás dokáže vybudit to nejlepší.

Ne, že bych měl nějaké osobní zkušenosti. Jen říkám, že mít někoho, na koho se dá spolehnout za každé situace. V dobrém i ve zlém. Sdílet všechny tyto okamžiky a odejít z nich s ještě silnějším poutem... To mi zní dost jako naše skupina. Nemyslím, že mezi námi je láska a to, co jsem teď pověděl se hodí i na přátelství. Takže předpokládám, že láska je ještě něco trochu jiného a mohu jen doufat, že to jednou poznám a to dřív, než mi uteče. Nejsem moc dobrý v těhle věcech. Myslím skutečných. Mluvit s lidmi. Poznat, co říct, co ne. Řekla bys, jaký problém mi dělá jít na trh a koupit nějakou zeleninu? Když mám štěstí, dojdu až k zelinářce a podaří se mi vzpomenout si, co jsem vlastně chtěl koupit, jenže ona se pak zeptá, jak se mám. Jak na takovou otázku odpovědět? Je vůbec správná odpověď? Přijde mi hloupé odpovědět prostě: Fajn. Sice to popisuje skutečnost, ale tak vágně, že je to jako neříct nic. Takže jí odpovím lépe, ale to mě po pár větách někdo přerušuje, že chce taky nakoupit. A to je ta lepší varianta. Většinou už cestou na trh zahlédnu něco zajímavého a vydám se to prozkoumat. Už jsem říkal. že v okolí našeho sídla často zabloudím. Chodím na procházky. Mám rád čerstvý vzduch a v horách není nic, nebezpečného, jen hory samotné. Ale mám pláště proti dešti a teplé boty, takže mi v případě nouze nedělá problém i přenocovat venku. A že se mi to hodí. To se zamyslím a pak nemohu najít cestu zpátky. Pak bloudím po horách a za chvíli se zase zamyslím a zapomenu, že jsem se ztratil. Eventuálně najdu cestu zpátky, ale nezřídka už je tma a to není žádná sranda chodit po horách v noci. Kamení se klouže a bývá zimě. Přeci jen je to dost vysoko. Ale hvězdy jsou tam neuvěřitelné. Když jsi nad mraky a obloha je tak poseta hvězdami, že už není černá, ale jiskřivá jako... Jako... To se nedá ani popsat, ani namalovat, ani nic. To se dá jen vidět. Pro takovou krásu nejsou slova. Stejně jako kdybych měl popsat tebe.

Zrudnu jako rak. Ehm. Chci říct. Ne. Totiž. To mi jen tak vyklouzlo. Prosím neuraž se. Já to tak nemyslel. Tím nechci říct, že bys nebyla pěkná. Jsi. Ale nechci tě uvádět do rozpaků, nebo ti způsobovat nějaké jiné obtíže. Nemohu ani doufat, že bys... To by se nehodilo. Jsi příliš... A já jsem jen já. Promiň. Promiň. Změnit téma. Mluvit o něčem jiném. Ehh. Zoufale se rozhlédnu kolem. Počasí. Je pěkně. Svítí slunce. Co dál? Jsme v lese. Stromy a tak. Vyrostl jsem v lese. U Tarkijských hor. Hory jsou ale ještě daleko. Pár dní cesty. Znáš tu oblast? Naše vesnice je poblíž obchodní stezky do Bertamiru. Ale nikdo o ní neví. Je skrytá. Je to jen malá komunita. Většina elfů. Pár rodin. Nějací lidé. V horách sídlí trpaslíci a s nimi obchodujeme kov. Ale moc ho nepotřebujeme. Okolní lesy jsou husté a bohaté na zvěř. Lovci běžně nedojdou až k nám. Myslím, že vesnici chrání i nějaká kouzla. Kouzelníků tam žije dost. Rozhodně víc než polovina. Máme proto velkou knihovnu. Vážně spoustu knih. Mohl bych tam sedět léta, trávit všechen čas čtením a nepřečetl bych ani půlku. Někdy vzpomínám a přemýšlím, jak rád bych se vrátil. Nejsem zrovna dobrodružný typ. Nebýt mých přátel, už bych tu nejspíš nebyl. Často se dostanu do problémů. Nás všechny. Nevím, kdy zavřít pusu. Ale zatím se vrátit nemohu. Vzpomenu si na tu příhodu a i když to není tajemství, rozhodnu se nepokračovat. Třeba jednou. Ale zatím cestuji a poznávám svět. Je rozhodně co poznávat. Nelituji toho, že jsem na cestách. Jen občas se mi stýská. Ale myslím, že to není špatně. Alespoň vím, kde mám kořeny. Mám kam se vrátit.

Tak jde čas. Stejně jako my lesem. Povídám já, nechám mluvit i Cecile. A dokonce se dostanu i k tomu, že svým přátelům přeložím, co se dozvím o Erwi. Cesta ubíhá mnohem příjemněji, když si mohu s někým povídat. A tak najednou stojíme. Vyšli jsme z lesa. Přehlédnu situaci. Proč stojíme? Hláska je přímo před námi. Nevidím důvod se ostýchat. Chceme se dostat do Erwi. Pokud to nebudou piráti, pašeráci, zločinci, nebo jiné pochybné existence, klidně s nimi vyjednám přepravu do Erwi. Nebo bych měl raději nechat mluvit vás? Samozřejmě. Mojí zásluhou jsme se sem nedostali. Vlastně všechno jen komplikuji. Omlouvám se. Raději budu při vyjednávání mlčet. Slibuji. Na Difovu otázku odpovím já: Jistě, že je to ta hláska. Vidíme oceán a loď a věž. Odpovídá popisu. Ale pak se otočím k Cecile: Je to ta hláska, že? Pokud mi to potvrdí, otočím se zpátky k Difovi: Je to ona.

Jsou tu další dotazy a tak se znovu otáčím k Cecile: George se ptá, zda máš nějaké informace o klanech v Erwi, ke kterým by ses chtěla přidat. Asi uvažuje, když se k nějakému chceš přidat, jak jsem jim přeložil, co jsi mi říkala, že bych měla mít nějaké předběžné informace. Zajímá ho, jestli tam máš nějaké přátele. Vidíš, nejspíš se o tebe strachuje. Nedej se zmást jeho tvrdým trpasličím zevnějškem. Má dobré srdce. Pokud mi Cecile odpoví, přeložím to Georgovi. Mezitím vyrazíme k hlásce. Doufám, že jsou přátelští. Mohli by mít něco k jídlu. Mám docela hlad. A to nemluvím o únavě. Byl to dlouhý den.

*********************
Je pro ujasnění. Povídám si s ní, zatím co jdeme lesem. Pojal jsem to tak, že mi během toho sdělila i to, co napsal PJ, což jsem přeložil. Krom toho mi ale klidně může povědět i něco navíc. Když jsme údajně šli několik hodin...

|1||2||3||4||5||6||7||8||9||10|poslední(37)>>