Zlaté kuře

Filtr příspěvků:

|1||2||3||4||5||6|poslední(14)>>

158 13. Června 2026 14:35:50 *29*

Sanquira Van Delbar

mích dává znát, že jsme něco podělali. Naštěstí následuje i vysvětlení. Takže proto se divil, že tu jsem. Na tohle máte ženy? Mám chuť mu vrazit dýku do břicha, ale prozatím ji zaženu. Zasměji se spolu s ním, trochu nejistě. "Za to asi mohu já. Pořád o hnízdě žvaním a teď jak je zmatený po té ráně, tak se mu to asi prohodilo." Snažím se to vyžehlit, aspoň trochu.

Začínám chápat strukturu toho kurníku. Mistři jsou jako ten kouzelník. Velí kurníku a přepadům. Starší jsou zobáci, velí skupinám. A pak jsou tu řadoví vojáci. Ale tenhle je taky zobák, oblečení na to má. Takže to asi nebude tak snadné. Snažím se vzpomenout, jestli jsem ve vesnici zaslechla nějaké jméno, ale obávám se, že ne. Musíme tedy dál mlžit a doufat, že to kouzlo vydrží. "Mistr říkal žádná jména," řeknu káravě, "To snad víš ne?"

Za splnění úkolu považuje vejce. A před chvíli tvrdil, že o vejce nejde. Tak kde je pravda? Hledají i divoké slepice. Takže to nebude jen trik. Začíná mě z toho bolet hlava. Kdyby aspoň řekl, jestli mají ve vesnici pomocníka. Zakroutím hlavou: "Zaslechla jsem vesničana, jak říká, že mají spoustu vajec schovaných v nějaké skrýši. Prý ji postavili, po tom prvním přepadnutí. Ale už nebyl čas o tom říct Mistrovi. Musíme se vrátit a dokončit úkol. Je jasné, že až Mistrovi přineseš plný vůz vajec, zeptá se, proč jsi nepřinesl dva, ale i tak to bude velký úspěch." krátce se zamyslím, "Hehe. Možná ti přeci jen dovolí navštívit hnízdo. Ostatně někde se musí vzít další generace." Je mi z toho špatně, ale je to chlap.

"Ale nemůžeme se do vesnice vrátit jen tak. Musíme tam mít nějakého přítele. Někde musíš vzít vůz, abys mohl všechna ta vejce odvézt. Není nějaký dům, co jsme měli vynechat? Nebo takový, co měl vejce připravena na očích, jen je vzít?" Vím, že musím být opatrná, ale jestli je tam práskač, máme velké problémy. "Teď bude noc. To je skvělá příležitost dokončit práci a vrátit se do hnízda... Teda svatyně," zasměji se, "Vidíš, zmátla jsem i sebe."

Myslím, že ať už mu Arnulf provedl cokoli, začíná to slábnout. Už není tak poddajný jako na začátku. I když Arnulf nakonec souhlasil, že ho nezabijeme, pořád ho musíme dopravit zpátky. A to by mohl být problém, když není ani svázaný. Špatné je, že i když jsme se dozvěděli mnohé, spoustu toho ještě nevíme. A co řekneme ostatním? A co uděláme? Mám pocit, že tohle je ještě méně náš problém než to hloupé vejce. A přesto, nechat to jen tak být?

Počkám až se Arnulf zeptá na všechno co potřebuje. Až když je jasné, že jsme skončili, sáhnu do kapsy. "Tohle znáš?" vytáhnu zlatý medailonek a ukážu mu ho. Zajímá mě, jestli pozná, že patří mistrovi, nebo jsou univerzální. Taky by mohl nabýt dojmu, že jsem taky mistr. Pokud jeho slepičí mozek dokáže vstřebat, že by to byla ženská. V každém případě mi jeho reakce hodně prozradí.

Pak už víc nemám. Pomohu Arnulfovi ho svázat a odvedeme ho zpátky do vesnice. Cestou hodně přemýšlím, ale nic neříkám. Až ve vesnici řeknu: "Odvedeme ho k ostatním. A pak si všichni musíme promluvit s Yssarou. Mám na ní pár otázek. A taky musíme rozhodnout, co dál."

157 13. Června 2026 11:39:23 *29*

Kragg

Přátelské rozhovory

„Jak se dostaneme do našeho hnízda?“ Borek na barbara několik vteřin jen zírá. Pak se rozesměje. Ne nervózně, ale upřímně.

„Do hnízda?“ Zavrtí hlavou a otře si oko. „Bratře... cos to schytal za ránu?“ Pobaveně se otočí i k Sanquiře. „Slyšela jsi to? On chce do hnízda.“

Znovu se uchechtne. „Tam by tě nepustili ani kdybys přinesl tucet zlatých vajec.“ Pak se zamračí. „Počkej.“ Úsměv pomalu zmizí. „Ty si ze mě děláš srandu?“ Chvíli Arnulfa pozoruje. „Bratři nejsou v hnízdech.“
Poklepe si na spánek. „To přece víš.“

Další vteřina ticha. „Svatyně. Dvory. Strážní stanice. Ale hnízda?“ Zakroutí hlavou. „Tam chodí jen Matky, Starší sestry, novicky a děti.“ Při posledních slovech se jeho výraz změní. „Počkej...“

Tentokrát už v jeho očích není pobavení. Je tam podezření. „Od kterého Staršího jsi říkal, že jsi?“

Borek se zamračí. „Jestli jsme splnili úkol?" Pokrčí rameny. „To neposuzujeme my. To posuzují Starší.“ Pak se podrbe na bradě. „Ale vejce jsme získali. Většinu. Takže asi jo.“

Při zmínce o Mistrově nespokojenosti se uchechtne. „Mistr nikdy nevypadá spokojeně.“ Na okamžik se zatváří skoro pobaveně. „Jednou jsem viděl, jak se Starší chlubil, že našli celé hnízdo divokých slepic. Mistr se na něj podíval a zeptal se, proč nenašel dvě.“

Borek rozhodí rukama. „Bylo jich snad padesát.“ Pak zvážní a na otázku o příteli ve vesnici však zaváhá. Tentokrát déle. „Tohle nevím.“ Odpověď přijde příliš rychle až příliš automaticky, jako něco naučeného. „Takové věci se neříkají.“

Chvíli mlčí. „Možná někdo je. Možná není.“ Pokrčí rameny. „Když někdo pomáhá, nemá se o něm mluvit.“ Pak se zamyslí. „Vždycky nám říkali, že nejlepší přítel je ten, o kterém ani nevíš.“
Znovu se odmlčí. „Jednou jsme přijeli do vesnice a už tam na nás čekalo jídlo, stáj a místo na spaní.“ Podívá se mezi stromy. „Nikdy jsem nezjistil, kdo to zařídil.“ Jeho hlas zní zvláštně. „Ale Starší věděl přesně za kterým domem zastavit.“

Následuje ticho... protnuté zahoukáním sovy..„Já myslím... že bratři jsou skoro všude.“ Tentokrát to ale neříká hrdě. Spíš jako člověk, kterému ty celé myšlenky začínají být nepříjemné.

156 13. Června 2026 11:21:03 *29*

Kragg

Jarniho odpočinek

Yssara dlouho mlčí. Jen sedí na mechu, ruce položené v klíně a pozoruje poslední zbytky světla mezi stromy. Když Jarni domluví, sklopí pohled k prázdné misce a lehce se pousměje. Není to veselý úsměv. Spíš úsměv někoho, kdo slyšel stejná slova už mnohokrát.

„Thera byla moje teta.“ Vítr zašumí v korunách. „Dvě sestry, moje matka zemřela brzy.. Thera byla mladší... chytřejší... hezčí...“ Na okamžik zavře oči. „A mnohem odvážnější, ale byla mi skoro matkou..“

Zvedne hlavu k obloze, kde se mezi větvemi objevují první hvězdy. „Víš, co je zvláštní? Když člověk ztratí někoho poprvé, myslí si, že taková bolest ho musí zabít. Že se ráno neprobudí. Že srdce prostě praskne.“ Pomalu si promne zápěstí. „A pak se probudí.“ Odmlčí se. „A znovu. A znovu. A znovu.“ Její hlas zní klidně, ale unaveně.

„Po čase už člověk netruchlí nad tím, co ztratil. Jen se naučí nosit váhu toho, co mu zbylo.“ Pak se podívá přímo na Jarniho. „Choroš býval dobrý muž.“
Nenechá ho skočit do řeči. „Nevěřil bys tomu. Ani já bych tomu nevěřila, kdybych si to nepamatovala.“ Povzdechne si. „Kdysi chránil celý kraj. Léčil lidi. Staral se o hvozd. Učil nás. Smál se.“

Pokrčí rameny. „Pak začal ztrácet všechny, které měl rád.“ Její oči ztemní.
„Theru.... Přátele. Svůj lid. Svůj svět. Honzu, který se za mě přimlouval.. nechal jej zabít..“ Dlouho mlčí. „Nevím, kdy se z bolesti stala posedlost.“

Pohled jí sklouzne k ohořelému pařezu. „A nevím, jestli je ještě vůbec někde uvnitř ten muž, kterého jsem kdysi znala.“ Pak se pousměje. „Ale v jednom máš pravdu, trpaslíku.“ Vstane a opráší si sukni. „Ať už je to kletba, šílenství nebo smutek... už příliš dlouho o tom rozhodují mrtví.“

Udělá několik kroků směrem ke stezce vedoucí zpět do vesnice. „Možná je načase, aby o budoucnosti rozhodli živí.“ Na okamžik se zastaví. „A možná právě proto se k nám dnes přikutálelo vejce, had, hobit a parta naprostých bláznů.“

Tentokrát se v jejím hlase objeví skutečné pobavení. „Svět si občas vybírá velmi podivné hrdiny.“ Pak vykročí ze soumraku mezi stromy... do vesnice..

155 12. Června 2026 16:43:43 *29*

Sanquira Van Delbar

*********************

Arnulfovi se to přirozeně vůbec nelíbí. Nepřekvapuje mě to. "Tohle není o lítosti, nebo o žaludku. Nezabiju ho jen proto, že se bojíš. Měl sis vzít masku," povzdechnu si a pokračuji smířlivěji, "Nechci ho pouštět. Máš pravdu, že to by byla blbost. Ale dovedeme ho do vesnice. Poradíme se s Yssarou. Třeba zná způsob, jak je osvobodit. Pokud ano, dostaneš kolik? Deset chlapů, co si to budou chtít s tím kultem vyřídit. Nebo to nezvládne, ale rozhodneme se, že se jim postavíme sami a zjistíš, že se chceš ještě na něco zeptat. Samozřejmě je tu riziko, že nám uteče. Vždycky je tu riziko. Ale je blbost zahazovat karty uprostřed hry."

153 12. Června 2026 15:41:42 *29*

Arnulf

*********************
Borek se rozmluví, Ela položí pár vhodně položených dotazů a asi i tuším, kam by tím mohla směřovat, pak se ke mě ale nahne, tak abych jí slyšel jen já a to co mi řekne mi skoro vyrazí dech. cože? zbláznila ses? Tvář se mi zachmuří a skoro se mi nechce věřit tomu, co slyším. A tak se k ní také nahnu a šeptem, aby to Borek neslyšel jí odpovím. Jak jako mohl hodit? K čemu přesně? Navíc to že je přátelskej a milej je jenom proto, že je omámenej. Až ho to přejde bez váhání nám bude chtít podřezat krky. Navíc viděl naše obličeje a já se nebudu do konce života ohlížet přes rameno jenom proto, že je ti ho líto. I kdybychom zabili jejich čaroděje není jisté, že omámení přejde. Nevíme jak to dělají a já magii nerozumím, nejsem žádnej zasranej kouzelník....ty snad seš čarodějka že věříš že to vrátíš, zlomíš nebo co já vím? To je hodně velkých jestli a možná na to, abych na to vsadil krky nás všech...jestli na to nemáš žaludek tak to nedělej udělám to sám. hovno oběti...fanatický svině to jsou...a jestli jim udělali nějak v hlavách guláš, o důvod víc držet se od nich dál...než to samé udělají oni nám...

152 12. Června 2026 06:56:31 *29*

Kragg

Chůvička Mira

Zapadající slunce barvilo krajinu do oranžova a rudých odstínů. Stíny stromů se natahovaly přes pole jako dlouhé prsty a vesnice za Mirou pomalu mizela v podvečerním šeru. Před ní však vedla stopa. Ne otisky bot, ani koňských kopyt...

Řada malých důlků a rozrytých míst v hlíně, jako by tudy prošla obří stonožka po požití několika soudků alkoholu. Zavazadlo. A někde na něm seděl Peregril Zeměkvítek.... První Turista.

Mira několikrát zahlédla v dálce obláček prachu, který se zvedal nad cestou, ale pokaždé zmizel za kopcem nebo mezi stromy a její zadek začal být bez sedla čím dál více naklepanější. Až když vystoupala na kamenitou stráň za vesnicí, pochopila, kam její svěřenec zamířil.

Na vrchol vysoké skály. Byla to jedna z těch osamělých skal, které trčí z krajiny jako zuby dávno mrtvého obra. Vítr tam foukal silněji než dole a poslední paprsky slunce se opíraly do šedého kamene.

A úplně nahoře seděl Peregril. Nohy mu visely přes okraj několik desítek sáhů nad zemí.
Vedle něj stála nehnutě truhla. Uraženě, jako věrný strážce, který stále zvažuje, zda svého pána neshodit dolů.

V jedné ruce držel Peregril džbánek cideru, ve druhé klobouk a pozoroval obzor.
Nevypadal opile, aspoň ne tím způsobem jako před hodinou. Spíš jako člověk, kterému alkohol dovolil přestat se bát vlastních myšlenek.

Mira musela vyšplhat kus cesty po kameni. Na několika místech byly chyty zrádné a pod nohama se jí sesypaly drobné kamínky do hloubky pod ní. Ale nakonec se jí podařilo dostat nahoru.

Peregril si její přítomnosti všiml až po chvíli, ani se nelekl...Jen se usmál.
„Aha.“ Napil se cideru. „Ty mě najít.“
Další chvíli mlčel. „Vědět, že najít.“ Vítr mu cuchal vlasy. Dlouho jen seděl a díval se k obzoru.

Pak zvedl džbánek. „Myslet... myslíšš?...“ Odmlčel se. „Když člověk vylézt dost vysoko...“ Pohlédl vzhůru k první večerní hvězdě. „...být blíž bohům?“ Jeho hlas už nebyl veselý, ale tichý a přemýšlivý. „Dnes skoro umřít.“ Usměje se, ale tentokrát smutně.

„Vždycky myslet, že až přijít smrt, být to velké dobrodružství.“ Napije se.
„Otevřít dveře.“ Ukáže před sebe. „A tam stát bohové.“
Krátce se zasměje.. „Možná i fronta.“ Pokrčí rameny. „Protože bohové mít rádi fronty.“ Další napití. „Ale když ležet ve stodole a kolem lítat šípy... nebylo to dobrodružství.“ Vítr mezi nimi na chvíli odnese všechna slova.

„Jen strach.“ Peregril se zadívá dolů pod skálu. „Víš co je zvláštní, Miro?“ Odmlčí se. „Já vlastně neumřít.“ Pousměje se. „A stejně nevím, co dělat dál.“ Vedle něj truhla tiše klapne víkem. Tentokrát ne uraženě. Spíš nesouhlasně. Peregril ji pohladí po víku. „Ty být špatný rádce.“

Pak se znovu zahledí do zapadajícího slunce a nechá mezi nimi vzniknout ticho. Takové, které není nepříjemné, jen čeká, jestli mu někdo odpoví...

151 11. Června 2026 14:26:49 *29*

Sanquira Van Delbar

Ani ne tak samotný akt, jako její vlastní pocity ji tu drží paralyzovanou, uvědomím si, když konečně promluví, Ani si neuvědomuje, jak silnou ji to dělá. "Je v pořádku se bát, když se děje něco zlého. Stejně tak je v pořádku, přát si, aby to skončilo," řeknu tiše, ale sebejistě, "Čelila jsi něčemu, na co jsi nebyla... nemohla být, připravena. Hledala jsi cestu ven z nemožné situace." Povzbudivě se na ni podívám: "To, že ses bála, není důkaz tvé slabosti. Ani to, co se stalo. Naopak, to, že o tom teď mluvíš je důkaz tvé síly."

Nabídnu ji ruku a chvíli to vypadá, že zůstane prázdná, ale jsem trpělivá. Nakonec přijme. Lidský kontakt ji definitivně vytáhne zpátky na hladinu tůně beznaděje a objeví se slzy. To je dobré znamení. Kdyby neplakala, bála bych se ji pustit. Znamenalo by to, že se rozhodla. Ať už k čemukoli. Ani teď ještě není vyhráno. Ale je to první krok. Nechám ji vyplakat dosytosti. Nabídnu ji rameno i objetí, pokud mám pocit, že by si to přála. Až když vypláče ty nejsilnější pocity a přejde do vzlykání ji opatrně postavím na nohy a vyvedu ze stodoly. Převezme si ji nějaká tetka. Nad jejím nápadem zakroutím hlavou: "Ne alkohol. Heřmánkový odvar, nebo něco jiného na uklidnění nervů. Ale ne pálenku." Je snadné utopit bolest v alkoholu. Těžší se toho démona pak zbavit.

***

V lese to jde tak dobře, jak je jen možné. Kultista je naprosto oblbnutý a zobe Arnulfovi z ruky. To co říká, mě ale vůbec nepotěší. Podle něj mají víc sídel. A jejich utajení prozrazuje, že jsou opatrní a zkušení. Vědí, co dělají. Takhle přeci kulty nefungují. Tohle je spíš jako partyzánská válka. Nebo nějaká mafie. To potvrdí i údajné kontakty rozeseté po kraji. Informátoři, pozorovatelé. Proti čemu stojíme? Mohli by mít i v téhle vesnici sympatizanty? Mohli bychom být ve větším nebezpečí, než jsem myslela?

Slepice jsou prý zástěrka. Nejdřív ženy na poli a teď tahle krása? V duchu si hluboce povzdechnu. Už je to tu zase. Další Slovákistán. Být na světě poslední dva lidé, chtěli by se navzájem ovládat. Na jejich logice něco je, ale jen tolik, jako na tom, že ani mrtví nehladoví, neválčí a nemají názor. Je to prostě pitomost. Důležité ovšem je, že slepice nejsou důležité. Přála bych si, aby šlo ujetý slepičí kult, co musí nasbírat dost vajec, aby mohli přivolat svého slepičího boha. Takové poblouznění se léčí mnohem snáz než rozlezlá organizace se strukturou, která počítá s odhalením. Tohohle plevelu se nedá zbavit.

Když ale nejsou důležité slepice, o co jim jde? Proč přepadají vesnice? Nechtějí vejce. Nechtějí slepice. Tak proč to dělají? Jak probíhá budování toho lepšího světa? Vybaví se mi hořící chalupa a útok na pevnost. Kolik vajec asi mohla mít Yssara v domě? Kolik jich bylo za tou branou? Pak se mi vybaví to nebohé děvče. Ale ne. Kdyby nešlo o vejce, nepodřezávali by se mezi sebou, když jich pár rozbijí. Říkali, že ztráty se zapisují. Nedává to smysl. Nic nedává smysl. Ale musím počítat s tím, že nemusí vědět dost. Může lhát, ne vědomně, ale protože mu to takhle prostě řekli. Počítají s tím, že někdo bude mluvit. "Splnili jsme úkol v téhle vesnici?" zeptám se ustaraně, "Mistr nevypadal moc spokojeně, když jsem ho viděla naposledy. Možná bychom se mohli vrátit, tajně, a ujistit se, že je hotovo. Hodil by se nějaký přítel uvnitř vesnice. Víš, kdo to je tady? Poslední dobou bylo těch vesnic tolik, že mi to splývá. Máme tolik bratrů." Bezelstně omluvně se usměji.

Zobák mi potvrdí, že medailonek bude poznávací znamení. Jenže určitě ho nenosí každý. Tetování je nové. Takže ani jedno nebude obecně nebezpečné, ale ani spolehlivé na jejich odhalení. Zdá se, že moje otázky rozplývají kouzlo. Sakra. Stáhnu se trochu dozadu. Ne proto, že bych se bála, že na mě zaútočí. Je to spíš instinkt, vrátit se do stínů. Podívám se na Arnulfa, jestli mi dá nějak znát, co se děje. Jestli mohu pokračovat. Kouzlo ale rychle obnoví svoji sílu. Zdá se. Dívám se na zobáka a uvažuji, jestli to může hrát. Na jeho otázku neodpovím. Nenechám ho hloubat v tom co je na situaci špatně. I když by mě zajímalo odkud si myslí, že bych mohla přijít. Když mám ty meče a nejsem na poli.

Konečně se dostane k tomu, čeho jsem se bála. Vymývání mozku. Samozřejmě. A široko daleko žádný čaroděj. Jak ráda bych se ho teď zeptala asi na tisíc věcí. Ale žádný tu není. Možná ten bratranec na univerzitě v Pimertedu? Jenže to není tak jednoduché. Je víc než jasné, že nepřítel, nebo aspoň sympatizant může být kdokoli. Když umí ovládat mysl, nemohou mít problém najít dobrovolníky. Není tu žádná pomoc bez rizika. A když nás chytí... Přidáme se k nim. S úsměvem. Přeběhne mi mráz po zádech. To raději smrt.

Z celé věci se mi dělá trochu mdlo. Cítím, že se musí něco udělat, ale zároveň si uvědomuji rozsah proti kterému stojíme. Yssara volala o pomoc, nikdo nepřišel. I když nad tím teď přemýšlím, možná prosila toho svého boha, což dává smysl, že nepřišel. Přesto je asi bezpečné uvažovat, že místní pán je s nimi. A nekončí to tady. Peregril říkal, že vaječní bandité řádí široko daleko. Tenhle trouba potvrdil, že mají víc hnízd. Mohou být klidně rozlezlí po celém Gerdaru. Na boj s něčím takovým nejsem vybavena. Ale vím, kdo by mohl. Hmm... I kdyby o tom Kaveh nic nevěděl, Jana by pokračovala v původním cíli cechu. Mohu na ni něco takového hodit? Mám na to právo, když jsem od toho utekla?

Zatlačím nepříjemné myšlenky. Tady a teď se musím soustředit. Arnulfova otázka mi taky nedává valný smysl. Co se chce dozvědět? Pokud si to nepamatovali ti kluci, on taky nebude. "Bratře, mohu ti něco říct?" kývnu na barbara, aby šel ke mně. Nakloním se k němu velice blízko: "Nemůžeme ho zabít. Může se ještě hodit, ale hlavně... Pokud jim vymyli mozky a je šance to zvrátit, nemůžeme je jen tak zabít. Jsou to oběti." Trvám na tom, co jsem řekla i když je mi jasné, že tím velkou radost nezpůsobím. "Víte... Možná bychom se přeci jen měli vrátit do hnízda," bezradně se rozhlédnu, než se vrátím pohledem k zobákovi, "Víš kudy?"

150 9. Června 2026 21:48:21 *29*

Arnulf

o kouzlo jsem sice seslal poprvé a nebyl jsem si jistý jak vlastně bude nebo nebude účinkovat, ale musím uznat že tohle je lepší než sebelepší mučení. On mi vlastně všechno říká dobrovolně a s přátelskou důvěrou. A narozdíl od mučení nemusím mít ani moc strach, že by lhal, že by si vymýšlel něco jen proto, aby odvrátil bolest. sakra ten je hovornej...jen mluv panáčku.... Přikyvuji na Borkovo vyprávění a snažím se ucelit si obraz toho, proti čemu stojíme. Naštěstí výmluva na úraz hlavy zafunguje, asi by mi uvěřil skoro jakoukoli výmluvu. svatyně...hnízda...aha... Jo to máš pravdu...tohle fakt mistr říkal a dává to smysl že jo. Jenomže jak si nic nepamatuju Borku, jak se dostaneme do našeho hnízda, odkud jsme přišli? Zeptám se lehce zmateně ve snaze dostat z něj polohu nejbližšího hnízda. Nevím jestli jestli nám taková informace k něčemu bude, ale bylo by dobré vědět kam jít, kdybychom se nakonec rozhodli jít po vůdci kultu, osobně ale doufám, že k tomu nedojde. snad bude stačit vypadnout co nejdřív z vesnice a doufat, že se nám ti kultisti nebudou chtít mstít...

Fakt, že těchto magorů jsou stovky se mi nelíbí...a ani to, že mají svoje lidi takřka všude, i skrytě...to je problém...můžou mít svoje lidi i mezi vesničanama...kurva... Přesto se dál žoviálně usmívám na Borka a nechávám ho mluvit. On se na oplátku víc rozmluví o kultu a trochu mě z toho mrazí. Své vlastní svobody jsem si vždy cenil, neumím si představit že bych se jí vzdal za plné břicho. ale bejt tam vůdce nemusí bejt špatný...rozhodně to mají ti jejcih vůdci dobře rozjeté... Jo to mi povídej...se starym životem se to nedá srovnat....takhle konečně máme řád a smysl. V našem hnízdě, kolik tam vlastně máme bratrů? Přece....aby se všichni uživili a nikdo neměl hlad... Přikývnu souhlasně a rovnou se zkusím zeptat na počet jeho bratrů v jeho hnízdě... Další otázky položí Ela. Netuším kam tím míří, snad chce zjistit nějaká poznávací znamení členů? jo to je chytrý...poznat je dřív než oni poznají nás... Borek mluví dál, kouzlo očividně účinkuje déle než jsem původně čekal. Protože když začne mít na Elu podezření, najednou jakoby tu jeho myšlenku odvál vítr někam mezi stromy a on je zase vláčný a sdílný...Když začne Borek popisovat svoje zážitky, co viděl z přijímání nováčků do té jejich sekty, je jasné že používají magii, aby zlomili jejich mysl, jejich ducha a zkrátka aby z nich udělali poslušné loutky. to mám kliku, že to moje kouzlo působí...ale on se třeba přidal dobrovolně kdo ví... No a ty si na svoje přijímání u starších snad nepamatuješ? zkusím nadhodit otázku jakoby nic, snad ve snaze zjistit, co přesně v těch svých svatyních provádějí. takže žádná banda magorů...ale dobře fungující, nebezpečná sekta vedená kdo ví kým...nejde o slepice, ani o vejce, mají to jen jako symboly...ale o co teda jde? Poslušně jít za prorokem a neptat se? Nic neřešit? Hlavně že dostanu vaječnou omeletu? Nevím jestli mi Borek bude schopen přesně popsat, kde mají základnu odkud vyrazili na nájezd, ale nějak mi začínají docházet nápady, na co se ptát. Tázavě se podívám na Elu a nechám jí prostor pro další otázky. Dokud mluví, není třeba se uchylovat k násilí, ale je mi jasné, že stejně ho nesmíme nechat žít. Aspoň ho budu muset zabít rychle a čistě...ta magie....sakra proto se chovali tak divně...já to tušil...nechtěl bych se jim dostat do spárů....taky by ze mě mohli udělat poslušnou, nemyslící loutku...ne že bych normálně nějak moc myslel...ale rád si nalhávám že myslím sám za sebe...

149 9. Června 2026 20:53:36 *29*

Kragg

Přátelské rozhovory

Barbora dlouho neodpovídá. Sedí schoulená ve slámě, kolena přitažená k hrudi a pohled upřený někam mezi rozbitá vejce a krvavé skvrny na podlaze. Jako by Sanquiřina slova slyšela z velké dálky. Když žena vedle ní domluví, nastane dlouhé ticho. Příliš dlouhé...

Venku někdo zatluče prkno přes rozbitou okenici. Ozve se zaržání koně. Život ve vsi pomalu pokračuje dál. Barbora několikrát naprázdno otevře ústa. Nakonec se jí podaří dostat ven sotva pár slov. „Já...“ Hlas se jí zlomí. „Já jsem myslela, že umřu.“

Prsty se jí sevřou do slámy tak silně, až zbělají klouby. „A pak jsem si přála, aby mě radši zabili.“ Po tváři jí steče první slza následovaná druhou. Není to jako když člověk propukne v pláč.

Jen tiše dodá. „Já měla strach.“ Zašeptá to tak potichu, že to skoro zanikne.
„Tak strašně moc.“ Když jí Sanquira nabídne ruku, Barbora na ni chvíli jen hledí. Jako by si nebyla jistá, jestli je skutečná. Pak ji konečně chytí.

Není to pevný stisk, jen na dva prsty. Jako tonoucí, který se bojí uvěřit, že pod ním už je pevná zem. A teprve tehdy se rozpláče doopravdy. Ne hystericky..jen vyčerpaně.Jako člověk, který už nemá sílu držet bolest uvnitř.

Když ji Sanquira nakonec vyvede ven, Barbora se ani jednou neohlédne zpět ke stodole. Jako by se bála, že kdyby to udělala, zůstane tam navždy... Převzeme si ji tetka oblečená do prostého šatu se šátkem na hlavě, který ji zakrývá prošedivělé vlasy. Barbora ji padne do náručí se slzami na tvářích. Dáma ji pohladí po vlasech a pokýve na Sanquiru ve znamení díků. "Pojď děvče dáme si kalíšek.." a odvede ji na lavičku.. Tím to pro Sanquiru končí... a něco nového začíná..

Borek na chvíli zmlkne. Les kolem nich šumí a mezi větvemi se mihotá světlo pozdního odpoledne. Na Arnulfovy otázky se zamračí, jako člověk, který si vybavuje dávno známé věci.
„No jo... rána do hlavy,“ přikývne soucitně. „To se stává. Hlavně po cvičeních.“ Pak se rozhlédne, jestli je nikdo neposlouchá, a nakloní se blíž k Arnulfovi téměř spiklenecky. „Základna... no, to přece víš, že takhle se tomu neříká. Jsou svatyně. Dvory. Hnízda. Každý zná jen to svoje. Když tě pošlou jinam, tak tě někdo vede. Nikdo nemá znát všechno. To říkal Mistr. Když jeden padne, ostatní přežijí.“

Pokrčí rameny. „Kolik nás je? Nevím. Hodně. Stovky určitě. Možná víc. Kam přijdeš, tam najdeš bratry. Ve městech. Ve vsích. Na cestách. Někteří ani nenosí znamení.“ Při zmínce o slepicích se krátce uchechtne. „Pořád to nechápeš. Nejde o slepice.“
Poklepe si na čelo. „To je jen znamení. Symbol. Lidi vidí vejce a smějí se. A zatím jim pod rukama roste nový svět.“

Jeho hlas ztiší. „Řád. Poslušnost. Každý ví, kam patří. Nikdo nehladoví. Nikdo nerozhoduje za sebe a nedělá kraviny. Mistr říká, že svoboda je nemoc. Všechna válka, bída a zločin začínají tím, že si každý myslí, že ví líp než ostatní.“

Borek se na chvíli odmlčí. „A víš co? Když jsem byl žoldák, smál bych se tomu. Teď už ne.“ Když Arnulf zmíní rod Slunce, Borek se zamračí. „To nevím jistě. Někde jsou nepřátelé. Někde přátelé. Někde ani nevědí, že pomáhají. Mistr vždycky říkal, že nejhloupější ovce je ta, která neví, komu slouží.“

Pak se ozve Sanquira. Borek na ni pohlédne a poprvé vypadá trochu zmateně. „Medailonek?“ Zamyslí se. „Jo... medailonky bývaly. Ne všude. Jen někde. Takový zlatý kohoutek. Nosil se pod šaty, halvně ženy.“

Poškrábe se na tváři. „Tetování... o tom jsem slyšel. Prej novější způsob.“
Pak se zamračí ještě víc. „Počkej...“ Něco v jeho výrazu zaváhá.
„Ty jsi od koho vlastně?“ Ale než se podezření stačí pořádně zformovat, kouzlo jej znovu stáhne zpátky.

„Ne...to je vlastně jedno.“ Povzdechne si. „Já jsem obyčejnej bratr. Takový věci řeší Novici a Mistři.“ Pak se zadívá někam mezi stromy.
„Ale jednou jsem něco viděl.“ Jeho hlas klesne téměř do šepotu.
„Kluky. Tak šestnáct let. Přivedli je do svatyně. Byli vyděšený jak uteklý kuřata. Pořád chtěli domů. Křičeli. Brečeli.“ Polkne. „Pak si je vzali Starší.“

Dlouhá odmlka, jako by nerad vzpomínal.. „Druhý den už nebrečeli.“ Další zaváhání a snad i strach v očích... „Usmívali se.“ Borekovi po tváři přejede zvláštní výraz. „Moc se usmívali.“

Les kolem náhle působí o něco chladněji. „A víte, co bylo nejdivnější?“
Podívá se na oba. „Nepamatovali si, že někdy chtěli odejít.“ Tentokrát už v jeho hlase není hrdost, jen nejistota. A možná poprvé za celou cestu i stopa strachu.

148 9. Června 2026 08:30:10 *29*

Jarni

éčba raněných, respektive triáž. Pro mě nic nového pod sluncem. Párkrát už jsem takto ošetřoval bratry trpaslíky po bitvě se zelenými kůžemi nebo horšími věcmi, co výlézají z hlubin. Když to vemu kolem a kolem, todle není tak zlý. Šli po vécích a lupu, ne po krvi. Prohmatávám modré rány, zda není zlomená kost, čistím sekance, občas zafixuju naraženou končetinu klackem. Vždy to doplním komentářem, jak se má ošetřený dál chovat. Polívé si to studenó vodó. Nešlapé na to tak dva dni, pak se opíré vo klacek. Hlavně si v tom nerépé! Když to bode hnisat, di za, ehm, Yssaró. Nebo si to vyčisti kořkó. Jsem snaživý a ochotný, ale věcný a nezaujatý. Bojovali sme za vás, teď vás vošetřuju a něco mě řiká, že za to vod vás nedostano ani pivo. Tak co už.

Později jsme se sešli, celá družina, včetně Zeměkvíta. Otevřu téma vejce, naší odpovědnosti za ně a motivace je tahat do Pimetredu za bohové ví kým. Nechce se jim s tím bojovat, což mne nepřekvapí. Ale musel sem to nadhodit. Bohužel vlastně nemáme kritické informace, což je další věc, na které se shodnem. Yssara mluví v hádankách. Každé, kdo to dělá, be zaslóžil po držce. Aspoň, že nejsou kategoricky proti vejce nést dál.

Zaujme mne myšlenka vejce prostě zanést do divočiny. Jako jo, taky řešení. Ale teda pokud ten had vyčistil pole za jednu noc, tak kdo ví, kolik by toho posekal v divé krajině. Jednó be ho sténě mosel někdo zabít. Ne, todlenc by nešlo. Odpovím barbarovi: Ehm, ne do divočine ho dat nemůžem. Neviděls, jak rychle sežral pole. Nadělal be strašno paseko. Přešlápnu na místě: Vlastně nevim, estli be bel, ehm, zranitelné. Mám kózelné meč, ten funguje na všecko, co sem zatím potkal. Ale tudle sviňu sme uspali, nesekali. No, asi sme se shodili, že bojovat s tím nebodem.

Nakonec to ale celé rozetne Peregril Zeměkvítek. Odpovědnost, kterou nechtěli cizinci, co s tím nemají nic společného, ani trpaslík, co se cítí ukřivděn nevděkem a arogancí těch odpovědných, nakonec převezme dobrý naivní hobit, který chce vždycky udělat správnou věc. Až mě to dojme. Když se Turista natáhne po vejci, poprosí a přijme odpovědnost prostě proto, že je to správné, tak se na něj dokážu jen dojatě usmát. Vejce mu opatrně a obřadně podám. S úsměvem na tváři, ale naprosto vážně pronesu: Kdyby belo víc takovéch, jako Peregril Zeměkvítek, belo be na světě mnohem líp. Nemluvě o tom, že mě platíš. Takže když tě tam doprovodim, tak je vyřešená ta odměna. Napřímím se, vyprsím a praštím do hrudi. Ale sám nepudeš! Slíbil sem ti doprovod a hodlám to dodržet. Trpasličí čest. Budu tvá sekera! Dámy se k tomu vyjádřily tak, jak už si všímám, že mají ve zvyku: opatrně. Bah, udělá gesto hodný Předka a ve ho vodrazujete. Mávnu vůči nim rukou. Holky só zas opatrný. Rozhod ses dobře. Určitě tě doprovoděj take. Ale v jednom maj pravdu: teď si zaslóžime všeci trochu voraz. I te. Přecejenom si, ehm, prolil svó prvni kriv. Vyspime se a ráno hovidime, jak dál. Předám vejce, pokud si to Peregril skutečně přeje. Ale nemám problém si ho nechat u sebe. Otázka jeho další cesty byla vyřešena, takže jsem v klidu a hodlám pro nás najít nějaké ubytování. Zkusim najít, kde bysme, ehm, mohli složit hlave. Zkus to taky Peregrile. Optám se místních, kde je hospoda nebo místo, kde složit hlavu. Platit nehodlám, přecejen nám něco dluží.

Vyslýchání zajatce, nebo prostě mučení, jak se to nazývá pravým jménem, se neúčastním. Chápu potřebu a užitečnost takového jednání, ale nemám pro to dovednosti ani vlohy. Z teho mně, ehm vynechte. A Peregrila take. Jako, moh bych na druhé den zameditovat a vytáhnót z týpka ty informace kózlem. A Arnulf vlastně take. Ale děléte, ehm, co uznáte za vhodný.

Než se ovšem rozhodnu nějak pořádně rozkoukat, zastaví mne Yssara. Nabízí mi místo k odpočinku. Z jejích typických polovět si význam dovtípím. Tichý místo Přírode kde by se mohla vobnovit moja rovnováha. Třeba bych pak sved víc než jenom ruční pomoc. Souhlasně přikývnu a nechám se tam odvést. Estli mě lžeš eště jednó, tak je mi Grugni svědkem, že ti dám už fakt po hubě.

Kousek za vesnicí, do kopce posetého rostlinami máku, vyjdeme na odlehlé místo. Tady je Příroda blízko. Beztak si to tu zařídila vona. I Slupovi se tu líbí, začne pročmuchávat šelest okolo. Chatrč uprostřed ohořelého pařazu je rozpadlá a zetlelá, ale takovým tím správným způsobem. Koloběh života. Věci hnijó a mizí, protože mosí a na jejich místě vznikaj nový. Posadím se naproti druidce, na mech, nohy do kříže. Žena mi nabízí nějaké pití. Nejsem sice kdovíjak spirituální typ hraničáře, ale jedno a druhé si spojím. Chce mi něco ukázat. Staré Stromošóst taky svém učňum hokazoval vize. Né pitim, hóbama, hehehe. Neubráním se úsměvu, když mi dojde ta ironie. V zápětí Yssara svými slovy potvrdí, co si myslím. Přikývnu, vezmu misku do obou rukou a podívám se na druidku. Ehm, moju čest ne. Tvýho rodu. Ale podřídím sa, pokavaď mi chceš hokázat vizu. Vypiju obsah misky a za malý okamžik naplní moji mysl živé sny.

Je to jako ten moment těsně předtím, než trpaslík usne. Ví, kde je, vnímá svoje tělo tam kde je, tenký vánek okolo. Má mysl už je ale jinde a vidí věci. co nejsou. Nejprve vidím dávnou minulost - Yssara a její strýc Choroš sedí s malým pseudo-hadem. Ne, to nejni Yssara. Todlenc je jiná ženská. Viděl sem ju, stopro. Hmm..Thera? Myšlenkami se vrátím k zrůdnému hybridovi ženy a pavouka, se kterým jsme se museli v hvozdu vypořádat. Ale v tu chvíli se vize mění a já se na ni opět zaměřím. Opět Thera, starší. Vše je starší. Hádá se s Chorošem. A nasupeně odchází. Až na to, že vůbec. Vona ten hvozd nikdy neopustila. Zůstala tam, prokletá do zrůdný půl-pavóčí podobe. Pořád tam je, jen z milosti toho, že sme to s ňó neřešili mečem.

Vize neustupuje, tentokrát vidím Yssaru stavět si domov. Yssaru, ne Theru. Jakpak só spolu ty dvě do rodiny? Estli vůbec? Buduje si život, potkává někoho, s kým ho chce sdílet. Přichází spolu o všechno. A pokačují dál. Dobré časy, zlé časy, takové to je. Ti kulťáci po ní šli už předtím? Proč? Pak se ale vize změní na situaci, kdy Yssara a její muž stojí u Choroše. Tak, jak ho znám já, prohnilého pološíleného dědka rozsévajícího lži a bolest kolem sebe. Jejich slova nepadnou na úrodnou půdu a já si všimnu detailu, že Choroš položí Yssaře ruku na rameno. Iv té vizi, kde ani snad nemám tělo, začnu rudnout a mračit se. Ten...ten...unbaraki! A Yssara dopadla ještě dobře. Její muž byl houbami pohlcen.

Poslední dva obrazy proplynou rychle a já vím moc dobře, co se na nich děje. Kroll Acheron poráží to, co zbylo z Honzy. Není to krutost, je to nutnost. A je v tom i určité vykoupení - ulevit od bolesti prokletému chudákovi. A Choroš tenkrát poslal Acherona pro jeho nos. Jen tak, jak sklidit bobule. Bylo mu to prostě jedno. Poslední co vidím je, jak Yssara klečí vedle toho, co kdysi dávno bylo jejím partnerem. Rezignovaná.

Mlha se pomalu rozplyne a já jsem zpět v chatrči. Yssara položí otázku, která by mne jinak nakrkla, kdybych právě neviděl to, co jsem viděl. Nehodlám si ale brát servítky: Já si meslim, že ten Choroš je zhóba, přinejmenšim tak strašná, jako ti, ehm, Kuřeťáci. Na co sáhne, to zničí, prokleje, pokřiví. I tebe a tvýho, ehm, Honzu. A je mu to jedno. I tu Theru. Co ti byla? Matka? Kámoška? Estli je to smutný nemám šajn. Ale Choroš je vaša kletba. Na celé rod to háže stín. Ale teď aspoň vidim, že vy, z teho, ehm, take trpíte. Cítím se vlastně dobře, navzdory bublajícímu vzteku nad konáním zvrhlé houbové bytosti. Zvednu se ze sedu a protáhnu si nohy. Vodnesem to véce. Třeba do Pimetredo. Sténě už to Zeměkvítek rozhod, kluk jeden pitomá. Posbírám si věci. Pak...se hovidí. Te bandite je potřeba take zlikvidovat, só předňéší průser. A potom? Bych vzal meč, pochodeň a šel vypálit Choroša a všecky jeho hóby. Jako na zahnisanó ráno je potřeba na něho vzit voheň, aby se hniloba nerozlezla eště dál. Vim vo čem mluvim, zbavit se mý infekce vod toho zmrda mě stála stálo hodně. Ale tobě holka eště radit nebudu. Pořád nevim, co vlastně chceš. Ale to nejni, ehm moje rozhodnutí. To je vašeho rodo. Měli ste to hodělat už dávno. Ho nás, dyž hlava rodo nemože vládnót, nebo nedej Předkové svý rodině škodí, tak ju svrhnem. Ale chápu, že s něčím jako je Choroš je to vo hubu. Takže s tém nabízim pomoc. Bela be to dobrá věc. A co ti bodo, rád bech viděl toho zmrda, ehm, vydechnót naposledy.

Písknu na psa a chystám se odejít. Já ehm, vážím si tvý otevřenosti. Teď, když vim, co je co, tak ti věřim. Ehm, víc. Dem, potřebojo najít spaní pro teho hobitka. A možná eště pomoct.

*********************
První Pomoc u vesničanů

|1||2||3||4||5||6|poslední(14)>>